Národní divadlo Brno nastudovalo nejdelší operu Giuseppa Verdiho. Dona Carlose, který je také jedním z nejvyzrálejších a nejnáročnějších děl tohoto italského skladatele, uvádí brněnská scéna poprvé v pětiaktové verzi.
„To je dneska nevídané.“ V Brně mají s Donem Carlosem trpělivost
Dona Carlose, vycházejícího z dramatu Friedricha Schillera, představil Verdi poprvé v březnu 1867 v Paříži. Opera byla původně dlouhá pět hodin, Verdi ji ale další téměř dvě desetiletí přepracovával a zkracoval. „Zlí jazykové tvrdí, že to bylo kvůli drožkám, které by jinak publikum po konci představení nestihlo,“ přidal zajímavost autor brněnského hudebního nastudování Jaroslav Kyzlink.
„Existuje tedy několik verzí, nejužívanější je čtyřaktová v italském jazyce,“ dodal. Nejčastěji se v Donu Carlosovi vynechává první dějství. Brněnské Národní se ho ale rozhodlo zachovat a nastudovalo verzi opery z roku 1886, kterou sám Verdi považoval za finální.
„Diváci díky prvnímu dějství pochopí smysl příběhu, to je pro nás podstatné,“ vysvětlil režisér Martin Glaser. „Pojednává o tom, že Carlos potká Alžbětu, okamžitě se do sebe zamilují, jenže své osobní štěstí obětují ve prospěch společnosti – to je dneska nevídané. Už jsme se smířili s tím, že i vysoce postavení lidé rezignují na atributy své společenské role a povinnosti, kterou na sebe vzali,“ obává se.
Scéna Pavla Boráka drama zasazuje do labyrintu, v němž postavy bloudí. Spletité je Verdiho dílo i hudebně. „Don Carlos je opravdu vyzrálou operou, kde každá postava má svůj hudební motiv. Verdi používá v instrumentaci hodně pokročilých hudebních postupů, které dokreslují děj, a i dramaturgicky tu operu vystavěl geniálně,“ upřesnil Kyzlink.
Dona Carlose s motem „je důležitější, jak člověk osud přijímá, než to, jaký ten osud je“ uvádí Národní divadlo Brno od 2. února.