Nechci ztratit sny ani svobodu, přiznal Petr Sís v Interview ČT24. Oceňovaný ilustrátor a autor knih pro děti už několik desetiletí žije v New Yorku, stále se ale vrací do Česka. Aktuálně v souvislosti s premiérou dokumentu, který o něm, v koprodukci České televize, natočil mladší bratr David Sís. Sny o toulavých kočkách promítají tuzemská kina od 4. listopadu.
Svoboda je nejdůležitější věc, nepochybuje Petr Sís. S diváky v kinech sdílí Sny o toulavých kočkách
Petr Sís v Interview ČT24: Sny a svoboda jsou pro mě důležité (zdroj: ČT24)
Petr Sís píše a ilustruje knihy pro děti, jeho příběhy ale promlouvají i k dospělým. Sám se snaží udržet v sobě vnitřní dítě, i když je to prý čím dál těžší. „Jak člověk zestárne, ztrácí tu snovou polohu. Takže se ji snažím zachovat, ale někdy lidé říkají, že jsem dětinský,“ říká. S přibývajícím věkem a ubývajícím časem dvaasedmdesátiletý výtvarník podle svých slov také více váží příběhy, jimž se bude věnovat.
Na dětském světě ho zajímá jeho danost. „Nevíte, do jakého politického systému nebo společnosti se narodíte,“ upřesnil. On v Československu vyrůstal v rodině filmaře Vladimíra Síse, mimo jiné režiséra Balady pro banditu. Později, v emigraci, mu prý pomáhala slova právě otce, který měl ve zvyku malého Petra budit s poznámkou, že všude se už pracuje a on musí také něco dokázat.
Aby to bylo pracné
Dětství bez počítačů a televize považuje Petr Sís za výhodu. „A také děti se musely chovat slušně. Takže jsem poslouchal dědečky, když vyprávěli o bitvách a jak cestovali do Paříže. Kreslil jsem to a tím jsem se začal vyjadřovat a vytvořil si svět sám pro sebe. A do toho světa jsem mohl vždycky utéct, když to bylo nepříjemné. V tom jsem pokračoval celý život,“ přiznává.
K typickému výtvarnému stylu – tečkování – se prý dopracoval strachem. Při studiu na pražské UMPRUM (studoval ale také v Londýně) maloval on i jeho spolužáci všichni stejně podle vzoru učitele, při prvních zakázkách v Americe si uvědomil, že musí přijít s něčím jiným, pokud se chce jako ilustrátor uživit. Byť se jím prý stal z nouze, aby zaplatil nájem. „Takže jsem začal dělat takové tečky, aby lidé řekli: No ten ty obrázky udělal hrozně pracné,“ prozradil, „ale pak všichni takové obrázky chtěli.“
Támhle jde mistr
Do Spojených států se dostal v osmdesátých letech. Spolu s dalšími autory se měl spolupodílet na vytvoření televizní znělky na olympiádu v Los Angeles. Jenže když se země východního bloku rozhodly tyto Hry bojkovat, sešlo i z natáčení. Sís v té době už pracoval na klipu pro Boba Dylana a návrat do Československa tak dlouho oddaloval, až vypršelo povolení československých úřadů pro pobyt v cizině.
„Člověk věří, že Amerika je sen, kde jsou neomezené možnosti. Ale omezení je v tom, že přijde někdo další. Někdo, kdo je populární – a ten vás vyšoupne. Najednou jste ten starší, co třeba vyhrává ceny, ale není to třeba, jako kdyby se v Praze člověk stal uznávaným ilustrátorem. Lidi říkají: támhle jde mistr – a máte to na celý život. V Americe jste chvilku mistr a pak prostě máte utrum,“ poznamenává Sís k uznání, které si v zahraničí vydobil.
Svobodu nejen pro budíky
V Československu byl mimo jiné jedním z prvních diskžokejů a začal se prosazovat jako tvůrce animovaných filmů – za krátkometrážní experiment Hlavy získal cenu v Berlíně, naopak Ostrov pro 6000 budíků podle povídky Miloše Macourka nedocenili cenzoři.
„Budíky nemají rádi lidi, protože ti do nich pořád bouchají, takže jdou na ostrov, kde můžou zvonit, jak chtějí. Byla to pohádka, Rudolf Hrušínský ji krásně namluvil. A najednou prostě někdo řekl: Moment, jak to, že budíky můžou někam odejít? Nebudeme ukazovat lidem, že když se jim něco nelíbí, že můžou jít pryč,“ vypráví Sís.
Z knihy Zeď
Život v nesvobodě přiblížil nejen dětským čtenářům na Západě ve své zřejmě nejslavnější knize Zeď s podtitulem „jak jsem vyrůstal za železnou oponou“. „Svoboda je úplně nejdůležitější věc. Lidé, kteří ji mají, si toho někdy vůbec neváží a myslí si, že je strašně jednoduché svobodu mít. Netuší, jak snadné je ji ztratit,“ obává se Sís.
Hrozbu nesvobody nevnímá jen v totalitních společnostech, uvědomuje si ji prý i při volbách v USA. „Dřív jsem všechno pozoroval jako někdo, kdo přišel odjinud, ale mám dvě děti, které tam vyrostly, jsou optimističtí Američani,“ říká o svém dnešním domově. „Uvidíme, jak se ve střetu hodnot svoboda projeví. Mám o ni strach, ale pořád si myslím, že Amerika je země svobody,“ dodává.
Černá kočka jako alter ego
Příběh Petra Síse zdokumentoval jeho o třináct let mladší bratr David. Když jeho sourozenec odešel do Ameriky, bylo mu dvacet. On v Československu zůstal. „Pozoroval mě roky a ten film je vlastně odpozorováním toho, co dělám a jak o tom mluvím,“ shrnuje výtvarník.
Natáčelo se na všech místech spojených s Petrem Sísem – New Yorku, Paříži, kde také žil, Praze i rodném Brně. Dokumentární záběry se prolínají s animovanými filmy a snímkem provází černá toulavá kočka, která je Sísovým alter agem. Režisér vyzpovídal i osobnosti, které jsou pro jeho bratra v životě z různých důvodů podstatné, například režiséra Miloše Formana či někdejší ministryni zahraničí USA Madeleine Albrightovou.
Politická změna znamená naději
„Geniálně to říkal Ivan Passer: moje matka je Praha a New York moje žena nebo milenka. K matce se vždycky vracíte, s ženou žijete,“ odpovídá Petr Sís na dotaz, jestli uvažuje o přestěhování do Česka. Situaci v rodné zemi ale sleduje, také letos si tu připomene zlomový 17. listopad.
Politickou změnu, ohlášenou výsledky voleb, vítá. „Jako všude je doba rozechvění a strachu, ale musíme věřit tomu, že zvítězí síly svobody,“ podotýká. „Když se dívám zdálky na situaci ve Visegrádu, tak proti Maďarsku, proti Polsku je tady pořád naděje racionalismu. Ale jde o to, aby zvítězily rozumné síly,“ přeje si.
Trailer: Sny o toulavých kočkách (zdroj: ČT24)