Praha - Bývá označována za autorku literární kroniky sovětské a postsovětské doby. Zvítězit ve válce nad Rusy není možné, říká mimo jiné. Za své postoje a tvůrčí otevřenost se stala v Bělorusku personou non grata, ale také se letos objevily spekulace o tom, že je jedním z kandidátů na Nobelovu cenu za literaturu. Ukrajinsko-běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová byla hostem Festivalu spisovatelů Praha, který ji 7. listopadu věnoval autorský večer. Web ČT24 čtení i následující debatu vysílal v přímém přenosu, záznam si přehrajte v tomto článku.
V jedné ze svých knih jste napsala: „Komunismus měl šílený plán proměnit starého člověka v starozákonního Adama a to se podařilo. Možná to jediné, co se povedlo. Za víc než 70 let vyšlechtili v laboratoři marxismu-leninismu ojedinělý lidský druh homo sovieticus.“ Kdo je homo sovieticus? Jaké má vlastnosti člověk sovětského typu?
S. A.: Je to člověk, který se snaží pomstít se za to, co se děje v postsovětském prostoru, zejména na Ukrajině, a to svědčí o tom, že tento homo sovieticus má vlastní představu, jak má vypadat tato země, co je patriotické, co je heroické. Je to člověk, který zatím nedokáže žít jako všichni. Pořád si žije svůj vlastní život.
Jde o vlastnost lidí v postsovětském prostoru danou komunistickou dobou, anebo má i hlubší kořeny?
S. A.: Na Západě dosti často slyším, že Putin se zbláznil, že chce válčit. Ráda bych řekla, že celá věc nespočívá pouze v Putinovi. Je tu společenská objednávka. Když jsem psala poslední knihu, projela jsem celé Rusko a cítila jsem tu agresivitu. Můžeme mluvit o kolektivním Putinovi. Putin žije v každém člověku. Je to kolektivní revanš.
Projela jste nejen Rusko, ale v podstatě celý postsovětský prostor. Jak bývalé sovětské socialistické republiky svou samostatnost vnímají? Jsou s ní vyrovnány, nebo se objevuje touha po opětovném začlenění do obrovského postsovětského prostoru?
S. A.: Lidé jsou zmatení. Když v 90. letech shodili komunistickou moc, neměli přece hesla, že veškerá moc patří Abramovičovi, oni si přáli socialismus s lidskou tváří. Nikdo kapitalismus nechtěl, od nikoho jsem to ani jednou neslyšela. Takže se ocitli v zemi, kterou neznali, byli okradeni a byli podvedeni. Myslím, že tady selhala politická i umělecká elita. Měli jsme historickou šanci a nevyužili jsme ji.
Napsala jste také: Tohle byl socialismus, ale byl to také náš vlastní život…
S. A.: Když mluvím s lidmi, vidím, že mají radostnější výraz v obličeji, když začínají zpívat komsomolské písničky nebo vzpomínají na ty velké stavby, které tenkrát stavěli, zklamání je zřejmé. Nepodařilo se to, co si přáli. Samozřejmě je to naivní, je to romantismus, byli jsme romantičtí my i lídři naší přestavby. Mysleli jsme si, že se udělá snadno, že přechod ze života jako v lágru do normálního života bude jednoduchý, a teprve teď se loučíme s říší a teče krev.
Zmínila jste Vladimira Putina. Jak jednat s ním a s Ruskem v současné době? Slyšíme především o sankcích.
S. A.: Myslím, že sankce jsou důležité, protože zvítězit ve válce nad Rusy není možné. Před nedávnem jsem četla na internetu průzkum, zda jsou lidé ochotni obětovat svůj život a životy svých dětí za Putina, a 37 % řeklo, že ano. Ukazuje nám to, že ve srovnání s Evropou je hodnota života v Rusku nízká. Sankce by měl Západ uplatňovat civilizovaně, ale musí stát pevně.
SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ se narodila 31. května 1948 na Ukrajině, vyrůstala ale v Bělorusku. Jako novinářka i jako spisovatelka se zaměřuje na (post)sovětská témata: druhou světovou válku, rozpad východního bloku či katastrofu v Černobylu. V době vlády prezidenta Alexandra Lukašenka byla donucena pro své názory odejít ze země. Útočiště našla v Paříži a Berlíně. K jejím nejznámějším knihám patří prozaický debut Válka nemá ženskou tvář (česky 1986) a Modlitba za Černobyl (česky 2002). V letošním roce bylo její jméno zmiňováno v souvislosti s možným udělením Nobelovy ceny za literaturu.
Web ČT24 zaznamenal i setkání s ostatními hosty 24. ročníku Festivalu spisovatelů. Připomeňte si je v následujícím článku:
