Sto let již není grafika pouhým doplňkem textů či podkladem pro jiná umělecká díla. Jsou s ní spojena nejslavnější jména českého výtvarného umění. Vývoj grafiky za sto let shrnuje výstava v pražské galerii Moderna, kde jsou k vidění díla třiceti našich nejvýznamějších grafiků. Vysvětluje, jak se z původně opomíjeného uměleckého směru stala jedna z nejoblíbenějších výtvarných technik u nás.
Ačkoli výstava slibuje pohled do století české grafiky, ve skutečnosti se začala vyčleňovat již více než před sto lety. První grafiky, které nebyly jen doplněním textu nebo náčrtem výtvarného díla, začaly v českých zemích vznikat na konci 19. století. „Byly to velice složité techniky, většinou akvatinty, mezotinty. Je málo autorů, kteří tvoří touto technikou, byla složitá, těžká,“ přiblížil kurátor výstavy Martin Zeman.
Mezi umělce, kteří se na grafiku zcela nebo v některém svém období zaměřili, patří nejslavnější jména českého výtvarného umění – Kamil Lhoták či František Kupka. U samotných počátků české grafiky stál Max Švabinský, jehož techniku dokáže dnes málokdo napodobit. „Když se na obrázek budete dívat, tak na vás působí trojrozměrně. Je tam měkkost, sametovost, různé valéry. Leptá se to vícekrát, docílí se tam hloubky,“ popsal Martin Zeman.
Nejvíce děl ale vzniklo v Československu po roce 1948. Komunistický režim oddělil grafiky od zbytku světa a tuzemská grafika se vydala vlastním směrem – již nepředstavovala odbočnou uměleckou linii pro malíře, nově se na ni umělci specializovali. Jako grafici se na sklonku kariéry profilovali Jan Zrzavý či František Tichý – velké vzory Adolfa Borna, jak kdysi vzpomněl. Adolf Born sám potom představuje autoritu pro mladé grafiky. Je ostatně spolu s Jiřím Anderlem jedním z pouhé dvojice současných autorů, která se dostala do třicetičlenného výběru autorů výstavy o historii české grafiky.
