Kdo se v Hamburku nedostane na zápasy mistrovství světa, může zajít na fotbal do tamního operního sálu. Hrají Fotbalovou operu inspirovanou nejpopulárnějším sportem na světě. Sport a opera, balet či klasická hudba k sobě nemají tak daleko, jak by se mohlo zdát, dokazují v historii i další hudební kusy o výkonech na hřištích. Dmitrij Šostakovič či Bohuslav Martinů skládali o fotbale a v Národním divadle se zpívalo o Naganu.
Sportovní notičky: Euro i Nagano inspirovaly operu, o tenisáku se tančil balet
Fotbalová opera trvá devadesát minut – stejně jako fotbalové utkání. V hamburském operním domě Opernloft se hraje v kulisách hřiště. Pěvci jsou hráči i rozhodčí, nechybí ani míč. Partitura zahrnuje tradiční operní árie i populární písně. Zazní tak hymna Ligy mistrů vedle Pucciniho árie Nessun dorma. „Je to směsice různých žánrů,“ potvrzuje pěvkyně Freja Sandkammová, představitelka rozhodčí. Největší výzvou prý pro ni bylo zapomenout na obvyklý operní hlas, aby se mohla přidat k fotbalovým popěvkům. Do fanouškovského skandování se mají dovoleno zapojit i diváci.
„Propojení fotbalu a opery je prostě dokonalé,“ míní režisérka Inka Rahardtová. Podle níž fotbal a operu spojují silné emoce – jak na jevišti, tak na hřišti jde o boj a vášeň. „Sál hučí, lidé si fotbalové dění propojují s emotivní hudbou opery,“ popisuje atmosféru při představení. I diváci prý oceňují poněkud zvláštní fúzi odlišných forem zábavy, jedna z návštěvnic pro agenturu Reuters podotkla, že se jí aspoň konečně podařilo dostat manžela na operu.
Fotbalová opera v Hamburku
„Pal a vraž, svatyni pleň,“ zpívalo se v Naganu
Hudbu a sport propojuje víc než jen „notičky“, podle nichž se hrála podplacená fotbalová utkání v korupčním skandálu spojeném s funkcionářem Ivanem Horníkem. A na které se také chodilo do divadla, když na základě odposlechů v úplatkářské aféře vznikla inscenace Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?
Že sport a hudba si nejsou tak vzdálené, jak by se na první pohled mohlo zdát, dokládají i různé sportovní inspirace v operních dílech či vážné hudbě. V dubnu před dvaceti lety například měla v Národním divadle premiéru opera Nagano. Dějově se vracela na olympiádu v tomto japonském městě, kde čeští hokejisté v roce 1998 otevřeli „zlatou bránu olympijského turnaje“, a „přepsali tak dějiny“.
Hlavní postavou opery nebyl ani Jaromír Jágr, ani Dominik Hašek, ale třetí brankář Milan Hnilička. Ten na olympiádě však vůbec nechytal a omylem nedostal při ceremoniálu ani medaili. Operu tvůrci nezamýšleli jako parodii ani zábavní show, podle svých slov se chtěli zamyslet nad otázkou, kdo jsou současní čeští národní hrdinové. Šlo o téma, jemuž je vlastní jistý patos, který bývá znakem operní tvorby i atmosféry národních sportovních utkání. Stejně jako se oboje neobejde bez rituálů.
Z opery Nagano
„Pal a vraž, val vpřed, ber puk a val, soka zdrť, svatyni pleň, svatyni, svatyni, svatyni!“ radily se postavy v opeře například před rozhodujícím finálovým soubojem. Vedle skladatele Martina Smolky byli spoluautory a inscenátory Nagana hokejoví fandové a příznivci žánru opery – libreto napsal herec Jaroslav Dušek, kostýmy navrhl výtvarník Bořek Šípek a režie se zhostil Ondřej Havelka.
Poločas Bohuslava Martinů
Pro někoho překvapivě se sportovním zápasem před rovnými sto lety inspiroval i Bohuslav Martinů. Během léta v rodné Poličce tehdy složil orchestrální skladbu Poločas (Half-time). Odrážet měla vzrušující napětí na tribunách při fotbalovém zápase. Při premiéře schytal kritiku za zjevný vliv Stravinského hudby.
O dva roky později vznikla v Paříži Vřava (La Bagarre). „Byla ex post spojena s vynikajícím sportovním výkonem: Charles Lindbergh jako první přeletěl v roce 1927 Atlantský oceán bez mezipřistání a Martinů mu v obdivu připisuje již hotovou partituru,“ doplnil muzikolog Jaroslav Mihule v komentáři k nahrávce Skladby Bohuslava Martinů, vydané v roce 1985 Suprahonem.
Šostakovičova fotbalová propaganda
Vášnivým příznivcem fotbalu byl třeba Dmitrij Šostakovič. Neváhal se prý vracet ze svého venkovského útočiště, kde měl klid na skládání, do rodného Petrohradu na zápasy „svého“ týmu Zenit. Spisovatel Maxim Gorkij popisoval, že Šostakovič se při utkáních choval jako malý kluk, poskakoval a křičel. Skladatel také přispíval do sovětských sportovních novin, dokonce se stal čestným rozhodcem, i když pískání mu komplikoval slabý zrak.
V roce 1930 měl premiéru jeho balet Zlatý věk. Propagandisticky líčí kulturní šok sovětského fotbalového týmu při návštěvě dekadentního Západu, kde číhají nástrahy v podobě falšování zápasů, policejní šikany, a dokonce vězení. Zpoza mříží sovětské fotbalisty ale vysvobodí vzpoura dělníků vůči kapitalistickým utlačovatelům.
Faul jako inspirace
Současný finský skladatel Osmo Tapio Räihälä věnoval orchestrální poctu anglickému fotbalovému klubu Everton i tamnímu hráči, skotskému fotbalistovi Duncanu Fergusonovi. Útočník přezdívaný Big Dunc strávil čtvrt roku ve vězení za hlavičku, kterou fauloval v roce 1994 protihráče. Räihälä složil orchestrální kus Barlinnie Nine – název odkazuje k největšímu vězení ve Skotsku, kde Ferguson seděl.
„Zohledňuje rozpory, které v něm (Fergusonovi) jsou. Má agresivní stránku, ale i lyrický podtón, jak dokládá skutečnost, že chová holuby,“ uvedl ke skladbě její autor. Je trochu kuriózní shodou okolností, že v den premiéry, kdy skladbu provedl Symfonický orchestr Finského rozhlasu, střelil Ferguson jediný gól v zápasu Evertonu proti Manchesteru United. „Jestli tam nahoře existují fotbaloví bohové, tak tohle dokazuje, že mají hodně zvrácený smysl pro humor,“ poznamenal Räihälä.
Árie pro fotbalový míč, sólo pro tenisák
V devadesátých letech vznikla i opera Playing Away. Britský komponista Benedict Mason prostřednictvím hudby vypráví příběh fotbalového génia Terryho Bonda, jehož tým se ve finále evropského poháru utká s Bayernem Mnichov. Árii zpívá mimo jiné personifikovaný míč.
A hlavním hrdinou impresionistického baletu Jeux (Hra) od Claudea Debussyho je ztracený tenisový míček, choreografie se ujal Vaslav Nižinskij.
„Zahrada za soumraku, ztratil se tenisový míček, hledají ho chlapec a dvě dívky. Umělé světlo velkých elektrických lamp kolem nich vrhá fantastické paprsky a navozuje představu dětských her – hrají si na schovávanou, snaží se jeden druhého chytit, hádají se, bez příčiny trucují, objímají se. Kouzlo přeruší další tenisový míček, který neznámá ruka zlomyslně hodí. Překvapení a vyplašení se rozprchnou do nočních hlubin zahrady,“ byl divákům příběh popsán při premiéře v květnu 1913 v Paříži.
Debussy balet psal na zakázku, prvotní nápad ho příliš nezaujal, ale jeho pochybnosti rozptýlilo zdvojnásobení honoráře. Dílo bylo ale přijato kontroverzně a dostalo se mu spíše špatných recenzí. Debussy po nevydařené premiéře tvrdil, že Nižinskij „pošlapal jeho rytmy jako plevel“.