Věra Špinarová je vnímána jako ostravská hudební ikona, novinka Divadla Petra Bezruče ji ale jako modlu oslavovat nechce. Špinarka je podle autora a zároveň režiséra Tomáše Dianišky příběhem „obyčejné ženské s velkým talentem“. Její příběh vypráví jako superhrdinský film. Tuzemská divadla mají na aktuálním repertoáru i další hry inspirované skutečnými osudy. Některé z nich napsal také Dianiška.
Ostravská scéna chystanou novinku avizuje jako „intimní portrét i epický příběh o nezávislosti, intrikách, odvaze a nezapomenutelné přítomnosti opravdové lásky“. Dianiška přiznává, že poslední, co chtěl, je stavět slavné ostravské rodačce modlu.
Jeho, mileniála původem ze Slovenska, prý písně Věry Špinarové minuly. Při psaní hry to ale pokládal za výhodu. „Abych se nebál do toho tnout, abych tu slavnou zpěvačku ‚odmodlil‘. Snažil jsem se ji představit jako obyčejnou holku, což si myslím, že tak bylo. Obyčejná ženská s velkým talentem,“ říká.
Špinarová v patnácti začala nahrávat v rozhlase a zpívat s kapelami, její kariéru ovlivnil první životní partner, hudebník Ivo Pavlík. Velký talent a úspěch byly vykoupeny třeba povinnými zájezdy do Sovětského svazu i dalšími úlitbami komunistickému režimu. „Když je někdo supertalentovaný, akorát žije v nesprávném prostředí, tak je to dramaticky nosné, to jsem se snažil postihnout,“ vysvětluje Dianiška.
Na příběhu Věry Špinarové ho prý bavil právě onen vzestup obyčejné holky až k pozici superstar, její osud vypráví v šabloně amerických superhrdinských filmů. „Kdy všichni jsou proti tomu jedinci, který má superschopnost a ne a ne ji využít a pak to najednou propukne a okouzlí celý svět,“ upřesnil autor.
Žádná napodobenina
Hraje se i o soukromých tragédiích zpěvačky. Smrti nejbližších, rozchodech, ústupu ze slávy, náklonosti k alkoholu. „Pro mě je neskutečně silná žena, která si prožila velkou spoustu věcí, ze kterých by se člověk nemusel umět sesbírat,“ podotýká představitelka „Špinarky“ Markéta Matulová.
Záměrem ale nebylo zpěvačku okopírovat, autoři hru označují jako doku-fikční drama. „Není to dokumentární divadlo nebo film, je to autorská hra, je to její osud, ale ne její napodobenina,“ dodává herečka. Hity Věry Špinarové ale na jevišti zpívá, za doprovodu živé kapely.
Dramatický osud jako béčko
Premiéra Špinarky je naplánována na začátek září, u Bezručů ale od Dianišky hrají také titul Transky, body vteřiny, inscenaci roku 2019 podle Cen divadelní kritiky. Inspirována je tak trochu skandálním osudem atletky Zdeny Koubkové, jejíž úspěchy byly ze sportovní historie vymazány. Sportovkyně dosáhla světových rekordů v běhu s vrozenou vývojovou vadou reprodukční soustavy. Po změně pohlaví většinu života prožil(a) jako muž.
Transky, body, vteřiny si lze přehrát v iVysílání:
Dianiška sám přiznává, že se rád inspiruje skutečnými událostmi, historická fakta přitom kombinuje často s brakovými prostředky. Scénu pro své autorské hry našel například v pražském Divadle pod Palmovkou. Pronásledování skautů v padesátých letech tu Dianiška zpracoval jako béčkovou zombie grotesku pod názvem Mlčení bobříků. Akčním béčkem se zhostil i „největšího hrdinského činu našich dějin“, tedy atentátu na Heydricha v inscenaci 294 statečných.
V hledáčku cen se objevila také černočerná komedie Bezruký Frantík, kterou Dianiška napsal s Igorem Ozorovičem. Pojednává o Františku Filipovi, který se narodil bez rukou, přesto procestoval svět a úspěšně podnikal. Jakub Albrecht si za titulní roli odnesl ocenění od divadelní kritiky.
A do Šaldova divadla v Liberci, kde uváděl hry pod pseudonymem F. X. Kalba, se Dianiška na konci května vrátil premiérou hry Burian. Po svém zpracoval příběh libereckého rodáka, sesazeného „krále komiků“ Vlasty Buriana. Na jevišti se v něj proměňuje Veronika Korytářová.
Problémy s Koulí
Víceméně přesné životopisné hry vznikají ale i na dalších jevištích. Třeba pražské divadlo ABC zve na Elefantazii, „Muzikál ohavné krásy“ je příběhem takzvaného sloního muže Josepha Merricka, který se stal ve viktoriánském Londýně atrakcí obludária. Před Tomáše Havlínkem už ho ztvárnil David Bowie na divadle a John Hurt ve filmu Davida Lynche.
„Všem ukázal, že i s tak strašným handicapem, takhle špatně rozdanými kartami, může člověk milovat život,“ říká o poselství hry režisér a spoluautor David Drábek.
Jeho nejslavnější inscenací „podle skutečných událostí“ nicméně zůstává nejspíš Koule. Nejprve rozhlasová a následně divadelní hra o dopingu v normalizačním sportu přitáhla pozornost i soudními kauzami. S žalobou se na soud mimo jiné obrátili koulařka Helena Fibingerová a běžkyně Jarmila Kratochvílová, které se poznaly v postavách Mileny a Radmily. Hru uvádělo Klicperovo divadlo v Hradci Králové, „atletickou královnu“, jíž míchá anabolické steroidy doktor Cvach, si zahrála Pavla Tomicová.
Lauda v Tramtarii, Hácha v Praze
Do sportu zabrousilo i Divadlo Tramtarie v Olomouci. Cílová rovinka Nikiho Laudy není podle divadelníku určena zdaleka jen pro fanoušky motosportu. „V divadle máme rádi dramatické osudy a vypjaté emoce a život Nikiho Laudy byl opravdu pestrý,“ vysvětlil volbu hrdiny režisér a dramatik Pavel Gejguš. Inscenace propírá osudovou nehodu tohoto legendárního pilota formule 1 i rodinné vztahy.
Pražské divadlo D21 se pustilo do inscenace o protektorátním prezidentovi. Pod názvem Emil čili o Háchovi probírá spory o místo tohoto politika v dějinách a (ne)zaslouženost nálepky kolaboranta. Premiéru má hra začátkem června, už dříve k ní ale vznikla i rozhlasová hra Zemský ráj to naposlech, která se vrací k Háchově audienci u říšského kancléře v osudovém březnu 1939. Dostupná je na YouTube.
Vrcholy a pády Boženy Němcové i Marii Callas
Diváky vyhlížejí také dvě výrazné ženy. Operní diva Maria Callas uděluje Mistrovské lekce v mladoboleslavském městském divadle. V hlavní, byť činoherní roli viděl režisér Petr Mikeska prý od začátku českou pěvkyni Dagmar Peckovou. „V operním prostředí už čtyřicet let působím. Obě jsme zažily vrcholy i pády, akorát v mém věku už byla Maria Callas mrtvá,“ říká mezzosopranistka. Hra operní hvězdu zachytila v profesním útlumu.
V Pardubicích zase čeká Božena Němcová. Inscenace Jako břitva měla mít premiéru v březnu, kvůli pandemie na ni ale nedošlo. Hra Lenky Lagronové vznikla původně pro Národní divadla v Praze, ve Východočeském divadle ji nastudoval Radovan Lipus. Podle inscenátorů nemá být ani životopisnými příběhem čítankové spisovatelky, nýbrž „se básnickými doteky přibližuje k tomu, co je v jejích osudech neuchopitelné“.
