Nové vydání Soukromé vzpoury, knižního rozhovoru s Pavlem Landovským, který vedl před téměř třiceti lety Karel Hvížďala, jen potvrzuje známou pravdu – Landovský byl nejen výtečný herec, ale také rozený vypravěč. A také pěkný živel, kterého by možná ne každý z čtenářů a hlavně čtenářek chtěl mít doma. Tak už to ale někdy bývá…
Soukromá vzpoura po 30 letech: Landovský je pořád frajer!
„Se mnou budeš mít, hochu, těžkou práci, já budu celou dobu nervózní, budu ti nadávat, budu trpět ponorkovou nemocí a ještě budu šílet z toho, že mě vysáváš. Vůbec ti nezávidím!“ Těmito slovy uvítal zpovídaný svého zpovědníka a nebylo to jistě uvítání zrovna příjemné – ke Hvížďalově cti tak patří, že tu verbální i emotivní tsunami ustál, ukočírovat totiž Pavla Landovského muselo být dosti těžké, přimět jej, aby alespoň trochu držel linku a neodbíhal do stále dalších odboček a historek, aby je nevětvil jako jistá Šeherezáda - byť kdoví, možná, že i ji by Landovský ve své nepřeberné zásobě příběhů trumfl. A to mu ani nehrozila popravčí sekera…
Hvížďala vše ale nejen ustál, ale dokonce dokázal z rozhovorů, které probíhaly v emigraci v letech 1987 a 1988, vytěžit knihu, jež drží pohromadě, nerozpadá se na jednotlivé „historky z natáčení“, a skládá tak možná překvapivý obraz herce, mnohými považovaného neprávem tak trochu za křupana.
Pavel Landovský a Josef Abrhám v Havlově hře Audience
Jak Hvížďalův knižní rozhovor přesvědčivě dokazuje, právě tuto představu boří Landovského úvahy o umění, herecké praxi, o psaní divadelních her, ale také o vlastním životě, a to včetně odbíhání do vzpomínek na léta dávnější – tím mám na mysli jeho vzpomínání na dobu okupační i pookupační a také exkurz do rodinné historie, jež by sama o sobě vydala na dlouhé a jistě zajímavé povídání.
Stejně tak jsou cenné Landovského vzpomínky na dobu normalizační i na vše, co probíhalo před vznikem Charty 77 i po ní, naprosto civilní vzpomínky na řadu osobností, za všechny stačí jmenovat Václava Havla. Nebyl by to samozřejmě Landovský, aby vše svým podáním trochu nezlehčoval, ona šedivá doba bezčasí tak vypadá trochu ležérněji a pohodověji, pod jeho slovy však cítíme, že tomu tak – samozřejmě – nebylo, naopak.
Stejně tak vyznívá jeho líčení vynuceného exilu, jako kdyby nebyly chvíle, kdy mu bylo skutečně úzko a smutno. V tom je ale Landovský frajer, zkrátka, nepřizná to naplno, má na to však naprosto právo. Jako frajer působí i v případě líčení četných milostných eskapád, pravdou ale je, že za sebou zanechal nejen řadu manželství, ale ještě více dětí… Nicméně, Landovský – možná díky onomu verbálnímu proudu – nic nezamlčuje, nedělá se lepším. A to se počítá…
Pavel Landovský a Václav Havel
Samozřejmě bych si například rád přečetl více o Landovského „kriminálních“ aktivitách, jež jsou zde jen nakousnuty, tedy o jeho privátním uhelném dole, pašování a přecházení hranice i zbrojním arsenálu, je mi ale jasné, že v jedné knížce zkrátka vše být nemůže, což platí o to víc v případě tak bohatého a mnohovrstevnatého osudu, jaký měl Pavel Landovský, sám bohatá a mnohovrstevná osobnost. Byl by to totiž úkol již předem odsouzený k nezdaru. Buďme tedy rádi, že se Karel Hvížďala podjal oné nevděčné role za nás, a dodejme jen, že se jí podjal na výbornou!
Pavel Landovský: Soukromá vzpoura - rozhovor s Karlem Hvížďdalou, vydalo nakladatelství Galén.