Před sto lety, 16. října 1922, vydal básník, esejista a dramatik T. S. Eliot jednu z nejvýznamnějších básnických skladeb nejen dvacátého století. Pustá země u příležitosti stého výročí vychází v novém překladu.
Říká se, že každá generace by si měla zásadní díla světové literatury znovu přeložit, natolik překlady zastarávají. Samozřejmě že pro některé to platí více, pro jiné méně, a jsou překlady, které, navzdory zubu času, se ctí přetrvávají. A jiné naopak snad ani neměly vyjít.
„Lepší řemeslník“ Ezra Pound
Pustá země (The Waste Land) vyšla poprvé 16. října 1922 v Anglii v prvním čísle časopisu The Criterion (který Eliot založil a následujících sedmnáct let vedl), nedlouho poté ve Spojených státech v listopadovém čísle časopisu The Dial a nakonec 15. prosince 1922 v knižní podobě v Americe; v Anglii pak vyšla Pustá země knižně poprvé v září 1923 v nakladatelství Virginie a Leonarda Woolfových Hogarth Press.
Vydání se ovšem od Eliotova rukopisu, který dokončil po přibližně roční práci v prosinci 1921 a kterému předcházelo básníkovo fyzické a psychické zhroucení, značně liší. Eliot jej totiž poslal svému příteli, americkému básníkovi a dalšímu velikánu poezie dvacátého století Ezru Poundovi, a ten jej, jak se píše v doslovu, kterým nový překlad opatřil jeho autor Petr Onufer, „podrobil zevrubné, co do rozsahu i dosahu, bezprecedentní revizi“.
Eliot nejenže Poundovy redakční zásahy víceméně v úplnosti přijal, ale navíc o několik let později svému příteli skladbu dedikoval a s odkazem na Danta ho označila za „il miglior fabbro“, tedy „lepšího řemeslníka“.
Duben je nejkrutější měsíc…
Významnou básní se Pustá země stala jednak díky metodě, již Eliot použil a již – pro zjednodušení – můžeme označit za mimořádně sofistikovanou koláž témat, jazykových vzorců, odkazů na různé mytologie i zcela světských motivů, cestopisů, Homéra i alžbětinských dramat, mystiků, buddhismu a také jisté nedopovězenosti a zároveň nejednoznačnosti. A jednak na významu získala prostě díky Eliotově (a Poundově) básnickému mistrovství.
Některé verše přitom pronikly i do kulturního, ba přímo popkulturního povědomí, jako třeba samotný úvod skladby, kdy část Pohřbívání mrtvých začíná následovně: „Duben je nejkrutější měsíc, plodí / šeříky z mrtvé země, mísí / paměť a touhu, budí / jarním deštěm mdlé kořeny.“
Pustou zemi Eliot zakončil slovy: šánti, šánti, šánti. Spojením, kterým končívají upanišady, náboženské texty tvořící základ pozdního hinduismu, přičemž mimořádně sečtělý Eliot je samozřejmě znal a stejně jako jinými posvátnými texty, i jimi se v básni nechal inspirovat. Podle vysvětlujících poznámek, jimiž svou básnickou skladbu doprovodil, je lze „chabě převést jako ‚pokoj, který přesahuje veškeré chápání‘“.
Ať již s Eliotovými východisky souhlasil, či ne, ať už se mu skladba „líbila“, či ne, v podstatě se s nimi i jejím odkazem musel vyrovnávat snad každý, kdo se hodlal po roce 1922 vážně věnovat poezii.
Onufer v rozhovoru pro Revolver Revue (RR) zmínil postesknutí Ezry Pounda, že báseň „bohatě stačila na to, abychom kvůli ní my ostatní zavřeli krám“, a podobně se vyjádřil další americký velikán, básník W. C. Williams, že po vydání Pusté země „byl náš svět dočista srovnán se zemí, jako by na něj dopadla atomová bomba, a naše odvážné výpravy do neznáma se obrátily v prach“.
Nový překlad
Je proto jen dobře, že můžeme Eliotovo mistrovské dílo, tento základní kámen soudobé poezie, číst i česky. Počítáme-li dobře, úplných nebo částečných překladů Eliotova opusu máme v češtině hned pět, z toho jsou tři kompletní.
Zdálo by se tedy, že pouštět se do nového je zbytečným luxusem a plýtváním energií, ovšem jak tvrdí autor nejnovějšího převodu, již zmíněný anglista Petr Onufer a zároveň redaktor nakladatelství Argo, jež báseň vydává, bylo to zkrátka potřeba. V rozhovoru pro RR zavrhl překlad Zdeňka Hrona (2002) jako zcela nevyhovující. Přísným Onuferovým kritériím neodpovídal ani překlad Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého (1947).
Vůči překladu Jiřího Valji (1967), který zřejmě čeští čtenáři znají nejlépe, se lze dle Onufera – redaktora „jistě kriticky vymezovat, lze v něm najít dílčí pochybení […] ale nelze popřít, že to je překlad solidní a dotažený, překlad, který by bylo možné s čistým svědomím reeditovat i dnes“. Nakonec ale básnickou skladbu Pustá země přeložil Petr Onufer sám.
