Život a dílo jedinečné ženy – dnešním slovníkem snad feministicko-ekologické filozofky –, která se v obecném povědomí drží především jako korespondenční přítelkyně Otokara Březiny, se nyní pod názvem Antieva objevuje na repertoáru Divadelní společnosti Masopust.
Dramaturgie Divadelní společnosti Masopust je v tuzemském kontextu výlučná. Klade důraz na vyhroceně existenciální a duchovní témata, zhusta ve formě nepřímočarých, symbolicko-mystických jevištních básní, nikdy ne zcela samozřejmě stravitelných. V něčem má Masopust blízko k počinům tria Nebeský–Prachař–Trmíková, především pak směřováním k zásadnímu duchovnímu a duševnímu poznání či k transformačnímu zážitku.
Obě uskupení jako kdyby šla „na věc“ opačným způsobem, než bývá dnes zvykem. Není zde snaha propojit se s naší realitou skrze přímou reflexi současnosti, naopak: vytahuje se tu velice specifickým způsobem něco, na co jako kdyby doba zapomněla, co se k ní zdánlivě nehodí. Obnažuje se tu člověk takříkajíc „ve své podstatě“, jeho vnitřní svět a vnitřní boj.
Režisér Jan Nebeský se ostatně s Masopustem spojil při práci na inscenaci Deník zloděje, která získala hned tři Ceny divadelní kritiky za rok 2017, včetně samotné inscenace roku (o tu se dělila s Lucernou Divadla v Dlouhé a Macbeth – Too Much Blood Divadla Na zábradlí).
Deník zloděje, spojující texty Bedřicha Bridela a Jeana Geneta, tedy extatické výšiny i hlubiny lidské existence, které obojí vedou k (sebe)poznání, se vyznačuje maximální vypjatostí a exaltovaností. Miloslav König provádí diváky až jakýmsi očistným rituálem, umožňuje jim odkládat na něj vlastní nedokonalosti a pochybnosti. Takový až obřadný zážitek Antieva nenabízí, s Deníkem však má styčné plochy.
„Jdu-li sama, kam duše mě vede, nezbloudím,“ píše „poustevnice“ Anna Pammrová na přelomu 19. a 20. století a vytyčuje tím základy své nelehké emancipace. „Rozdvojená“ hlavní hrdinka nové inscenace je bytostí s až hraničním prožíváním, která se žene za pravou podstatou života, ve snaze překročit všechno, co život umrtvuje a otupuje.
Jsou tu patrné i shodné formální postupy. Významnou roli hraje leckdy až sakrálně znějící hudba (ať už instrumentální, či v podobě písní na slova „myslitelů“), která je rovnocenným partnerem filozofie, zpřítomňuje hloubku, z níž myšlenky vyvěrají, nepopsatelnost pocitů, které jejich vznik provázely, nábožnou úctu i bolest, prožívanou jejich původci.
Prozaický fragment nazvaný Antieva (tedy Annino alter ego, někdo, kdo nepasuje do své ženské role) sepsala Pammrová coby reflexi svého neutěšeného dětství, v němž byla v pěti letech odtržena od rodičů a svěřena pěstounům. V jevištní adaptaci Evy Prchalové je Antieva nosným pilířem, na nějž se nabalují i básně či reflexe z jiných děl Pammrové, jakožto i další její životní osudy a významné mezníky duchovního hledání této solitérky. Lidský svět vnímá citlivá Anna, která rané dětství strávila v lůně přírody, jako tvrdý, krutý, absurdní, ošklivý, mrtvolný.
Celou recenzi Ester Žantovské si můžete přečíst na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.
