Vzdor jedince vůči společnosti je oblíbené téma divadelních dramat. Neméně dramatický může být i boj jedince se sebou samým. Ačkoli v nové inscenaci Divadelní společnosti Masopust, sestavené z pasáží stejnojmenné novely Jeana Geneta Deník zloděje a básní barokního duchovního Bedřicha Bridela, problematika „jedinec versus společnost“ zastoupena je, hlavní pozornost je zde upřena na zápas člověka s vlastní identitou.
Recenze: Deník zloděje je sebedestruktivní zpověď s příchutí hlíny
Vzhledem k tomu, že se jedná o formu divadla jednoho herce, tudíž chybí zde protihráč, tvůrci scénáře Tereza Marečková, dle programu autorka výchozí ideje, a Miloslav König jako autor scénáře správně z Genetova textu vybrali pasáže tak, aby protihráčem byla postava sama sobě.
Sexualita i duchovno
Z programu se nedozvíme, kdo konkrétně přišel s myšlenkou spojit dva tak odlišné básníky (Genet/Bridel), Marečková nebo König sám? V každém případě je to spojení odvážné. Neznám Bridelovo dílo, takže ze zhlédnutého jen těžko mohu posoudit, proč si inscenátoři vybrali právě tyto básně, aby je postavili do jedné linie s Genetovým sebezpytem.
Důležité je, že toto spojení funguje. Snad proto, že oba básníci hovoří o lásce a vášni, oba pokládají drásavé a zásadní otázky, aniž by očekávali odpovědi. Navíc Bridelova duchovní poezie jaksi polidšťuje a povznáší Genetův naturalismus do filozofujících sfér.
Deník zloděje
Genetův text je plný kontroverzních myšlenek odhalujících básníkovo nitro, jeho pohnutky, pochybnosti, počátky i konce vzdorů. V jedné větě pohrdání, zatracování, ale i jakési stavění na piedestal sama sebe. Otevřeně popsaná drsná sexualita, její prožívání a obhajování je vzápětí sestřeleno pochybnostmi, studem, pohrdáním a odsudkem. Klidnější a lyričtější tón do takto zběsilého proudu pak vnášejí Bridelovy básně. Jak ovšem takovouto zběsilou textovou skrumáž inscenovat?
S berlemi, ale bez berliček
Teatrálnost tu v prvé řadě vnáší hudba Martina Dohnala, která je postavena na roveň textu. Výsledný tvar se tak více méně přibližuje opeře. Dramatická hudba text rytmizuje, vnáší do něj další iritující dráp, neboť není vůbec líbivě melodická. Je intelektuálně naléhavá, tudíž i při zhudebněných pasážích musí divák přemýšlet a dobírat se smyslu. Pěvecky je velmi náročná. Klobouk dolů před muzikálností Miloslava Königa, který zpěv zvládá tak dokonale, že text i hudbu spojuje v jeden organický celek, bez klišé a úskočných berliček.
Režisér představení Jan Nebeský se rozhodl Deník zloděje inscenovat jako postupnou devastaci člověka. Zatímco na začátku před nás předstupuje normální, snad jen trochu víc napružený mladík, na konci vidíme podivnou trosku, která se díky sebedestruktivnímu chování už jen stěží drží zpříma (a i k tomu musí použít rekvizity, jako jsou boty na vysokém podpatku a především berle, bez nichž už není možno vykonat ani krok).
Hloubka pod medem
Zkušený divák, vidí-li v počátku herce, který před sebe postaví sklenici s medem, pytlík s moukou a cosi ve větším sáčku, tuší že jediný aktér v závěru skončí nahý, pomazán medem, zasypán moukou a tím něčím, co zatím nevidí. Naštěstí to není peří (jinak dost oblíbená rekvizita v těchto perverzních konotacích), ale zemina, která tak organicky evokuje zánik čili hrob. Stalo se, ale naštěstí pro inscenaci i diváka v decentním, přesto působivém provedení.
Reportáž: Deník zloděje je mysteriózní opera (zdroj: ČT24)
Děkovat za to lze jen a jen herci Miloslavu Königovi, který obecenstvu předkládá drsnou, provokativní a intimně trýznivou zpověď až obdivuhodně civilně. Jeho projev je zanícený, postupně až vášnivý, bez vnější teatrálnosti a pitvoření. König neusiluje o získání diváka lacinými postupy. Je umírněný, upřímný a autentický. To není lehká cesta, ale v tomto případě jediná možná, chceme-li mluvit a hloubce, nikoli, jak po medu klouzat po povrchu.
Deník zloděje uvádí Divadelní společnost Masopust v pražském Divadle Na zábradlí (momentálně kvůli rekonstrukci hraje v prostorách Divadla Komedie). Nejbližší reprízy: 27. května a 11. června.