Výstava Ohlédnutí, jíž se Galerie umění Karlovy Vary vrací k tvorbě Otakara Slavíka, nabízí neotřelý pohled na dílo umělce, který navzdory těžké době dokázal nejen tvořit, ale i žít naprosto svobodně.
Recenze: Výmluvné „hřmění barevných skvrn“ Otakara Slavíka
Neměl to totiž Otakar Slavík (1931–2010) skutečně příliš snadné – jako člověk, který nehodlal tancovat podle rudé píšťalky, musel dříve nebo později narazit. Problémy přitom měl i před podpisem Charty 77.
Slavík – podobně jako básníci Jiří Gruša, Jiří Pištora a Petr Kabeš rodák z Pardubic – se po ukončení studií v roce 1955 neživil uměním, ale pracoval jako „kulisák a nádeník“. Nebyl tak závislý na různých komisích, zakázkách, kamarádíčkování a podobně, naprosto svobodný byl i v tvorbě. Relativně příjemná existence, kterou by mohl jiným přístupem získat, mu zjevně za „oběť“ svobody nestála.
Napříč časem
Karlovarská galerie názvem výstavy – Ohlédnutí – jednak naznačuje, že se nejedná o velkou retrospektivu, jednak se odkazuje na výstavu, jež proběhla v pobočce Galerie umění Karlovy Vary v nedalekém Ostrově nad Ohří. Výstavu, tehdy Slavíkovu čtvrtou samostatnou a první mimopražskou – a jistě tedy důležitou. Některé tehdy vystavené obrazy jsou k vidění i na aktuální výstavě.
Kurátorům výstavy, umělcově ženě Duně Slavíkově a Janu Samcovi, patří velká chvála za celkovou koncepci, kdy se rozhodli rezignovat na obvyklou (a vlastně pohodlnou) chronologickou prezentaci a Slavíkovo dílo pojali v jakýchsi segmentech, jdoucích napříč časem, ovšem vždy vnitřně i vnějškově provázaných.
Vedle sebe tak například visí obrazy z roku 1970 a 2009, a přestože se samozřejmě umělec vyvíjel, vnitřní kontinuita je stále přítomná. Daná je především Slavíkovým zájmem o umělecké ztvárnění existenciálních pocitů, jakkoli to může znít obecně a jako klišé.
Úvodem vidíme olej Ohře u Počedělic z padesátých let, nahozenou krajinnou impresi, v níž ale cítíme náznak dalšího zájmu a vývoje. Totiž moment barevné hmoty. Stejně jako u dalšího obrazu, Baletky z poloviny padesátých let, kdy je opět spíše než na faktické, popisné znázornění kladen důraz na práci s barvou a dynamiku výrazu.
Tři další obrazy poloviny šedesátých let – Akt (Ležící), Stojící a Svlékající se – prozrazují vyrovnávání se s informelem, vidíme již charakteristické znaky Slavíkovy tvorby: abstrahování figury, „pointilisticky“ tvořené většími či menšími body až kruhy, pokračující a nikdy nepolevující akcent na barvu jako takovou coby nositele výrazu. A také torzovitost Slavíkových postav.
Skrze figuru
Postava vůbec se stává ústředním tématem Slavíkových obrazů, právě skrze ni se vyjadřuje. A je zcela jedno, že to někdy není postava lidská, jako v obraze Zlatá slepice z roku 1979, kde opět vidíme silně abstrahovanou figuru (ostatně s trochou dobré vůle u ní můžeme vidět i „lidskou“ hlavu) a důraz na barvu.
A pro potvrzení provázanosti hned další obraz, Figura z roku 1978, nabízí na červeném pozadí „rozpadlou“ figuru malovanou razantními údery štětce – stejně jako u Zátiší II (Zelená noha) z roku 2008, kdy doslova cítíme barvu jako hmotu. A to i barvu jaksi nepřiznanou, v podmalbě. Tu ostatně najdeme v podstatě na všech vystavených obrazech, a ať již v pozadí, či ve figuře, vždy skvěle funguje, malba tím dostává jistý nervní rozměr.
Provazochodec nad smrtí a dobou
Zajímavá je řada obrazů spojených motivem provazochodce, v názvech různě variovaným. Tato díla, jež vznikala převážně v letech po vynucené emigraci do Rakouska v roce 1980, jsou, jak napsal v témže roce Ivan Martin Jirous, „obrazy smrti“, a provazolezec na nich „jako banální existenciální podobenství. Prosté, aby mohlo poukazovat přímo, bez složitých symbolických vrstev“.
A tak vidíme olej Velký provazochodec (1984/1986), kdy je vlastní figura opět spíše jen tušená, výrazně existenciální. Se sousedními obrazy je přitom spojuje motiv „provazu“, jakési dělící linie řezající prostor. Jirous k cyklu provazochodců ještě poznamenal, že Slavík „zůstává malířem direktního přístupu ke skutečnosti. Malířem vizuálního šoku“. A také, že jeho obrazy jsou „hřmění barevných skvrn“. Slova, jež lze přitom vztáhnout nejen na zmíněný cyklus.
Z výstavy Otakar Slavík: Ohlédnutí (Galerie umění Karlovy Vary)
Již byla zmíněna Slavíkova neochota podřídit se dobovým tancům, uměleckým, ale i politickým. V Karlových Varech je to obé řečeno dosti jasně, druhé pak i explicitně obrazem Ohni koleno a hřbet z let 1977 a 1978. Na něm umělec opět pracuje s figurou, podanou s maximální mírou abstrakce spíše jen barevnými plochami výrazné černé, ale i temně zelené na valérovaném bílém pozadí. Obraz naprosto výmluvný.
A výmluvná je i celá skvělá výstava, jež je v Galerii umění Karlovy Vary k vidění do 23. června a jež je provázena stejně výtečným katalogem. Mimochodem, pokud byste se rozhodli k milému výletu, galerie nabízí i stálou expozici k výročí republiky s mnoha překvapivými díly.