Vykřičené domy Davida Drábka v komorním cyklu Krátká Dlouhá uvedlo Divadlo v Dlouhé. Před sedmi lety za ně autor obdržel ocenění festivalu Prix Bohemia Radio, nyní postavy i předměty z rozhlasové hry ožívají. Koncizní stručný kus trumfuje popkulturní parodií i závažným zdravotním tématem.
Recenze: Vykřičené domy? Nenápadný půvab silného příběhu
Režijní interpretace se invenčně ujali Kristýna Kosová s Adamem Svozilem z pražské DAMU. Hodina deset bez pauzy s nimi v prostředí divadelní kavárny uteče až nechtěně rychle. Pokaždé se nám v konci dramatu nestává, že bychom toužili se o aktérech ještě něco dozvědět. Role jsou rozdány ve třech kategoriích postav: dvě ústřední figury hlasatelem vyprávěného příběhu, samotný agilní hlasatel a duo tzv. „ruchařů“, které je nakonec možná největším překvapením pro ty, kdo od něj čekají pouze sterilní práci ve studiu.
Dramatik známý svým experimentálním přístupem a divadelními projekty Hořící žirafy či Hořící dům, současný ředitel Klicperova divadla v Hradci Králové, ve Vykřičených domech vtipně využívá principu dialogické personifikace. Ruchaříno s Ruchařítou (Jiří Wohanka a Klára Sedláčková-Oltová) postupně ztvárňují květináč, krev, lžičku, plato s léky, karty, fotku, sklenku... Vzhledem ke stručné stopáži inscenace sice tyto scény zaujímají poměrně velkou plochu, ale divácky jsou poutavé. Princip zlidšťování věcí znají ti, kdo se potkali s metodami výuky herecké improvizace.
Sdílení věcí a každodennosti
Bývalá televizní „rosnička“ Andrea (Helena Dvořáková), žijící sama v satelitním domku, přijme padesátníka Jiřího (Tomáš Borůvka), aby se jí postaral o domácnost a zahradu. Příběh sceluje Vypravěč (Jan Vondráček), který si během produkce odbíhá za profesními kšeftíky a žije si vlastní konferenciérský život. Osamělost vážně nemocné Andrey proměňuje Jiří v upřímnou službu sdílení každodennosti. Zažívají spolu určitý restart, protože Andrea už ztrácela sil a Jiřího žena popíjí. Subtilní tragikomedie, jakkoli hojně využívá ironických postupů, dokáže dojmout.
GALERIE
Vykřičené domy, Divadlo v Dlouhé, 2015, Režie: Adam Svozil, Kristýna Kosová
Výprava Petra Vítka respektuje prostředí divadelního předsálí a hraje si jen s křiklavě zeleným látkovým pozadím, na němž vše ostatní vynikne, a pár rekvizitami. Jedna z nich, nafukovací bazén, dokonce poslouží k té nejzávažnější symbolice. Postupné otevírání prostoru (bazén v postranních dveřích, nemocniční lůžko v chodbě) násobí vizuální vjemy. Herci jsou adekvátně přirození či exaltovaní, přesně dle své funkce. Zahradním výprodejem nashromážděných osobních věcí začíná neobvyklá oslava života i smrti. Vykřičené domy to s námi umí.