Nové sólové album člena pražských PSH, ale i výtvarníka Vladimira 518 vyvolává emoce, což není ke škodě. Otázkou je ovšem, jaké a jak motivované. Zkrátka, bez nějakého obcházení je dobré hned úvodem konstatovat, že recenze jsou spíše odmítavé, vše je ovšem trochu složitější, než by se na první pohled zdálo.
Aniž bychom chtěli dělat známému, možná poslední dobou až příliš, tedy, mediálně, umělci advokáta, zdá se, že hudební a textové hodnocení alba Ultra! Ultra! šlo tentokráte poněkud stranou, respektive, stalo se bičem. Bičem, kterým práskají moralizátoři.
Někde pod kritickými výtkami, pod citacemi, vytrženými z kontextu totiž cítíme nespokojenost s Vladimirovým současným statutem úspěšného umělce. K reflexi konkrétního artefaktu, tedy alba, tak kritici přisypávají koření svých subjektivních antipatií. Antipatií jaksi kádrovačských, diktovaných pocitem, že se umělec zpronevěřil své roli, že se zaprodal, a nemá tudíž morální právo cokoliv hlásat.
Pohled do zrcadla
Album osmatřicetiletého – to uvádíme záměrně – rapera přitom rozhodně špatné není. Soustředíme-li se především na textovou stránku, ostatně u rapu důležitější, vidíme, že jde o výpověď dospělou, a to se vším všudy – tedy i se schopností podívat se do zrcadla, a tento obraz popsat, ať už je jakýkoliv. Protože po období vymezování se a tudíž střelby okolo je třeba – je-li dotyčný poctivý – začít pálit i do sebe. Samozřejmě, slovy leckdy nehledanými, ale i to k rapu patřilo a patří.
Slyšíme tedy o hledání, pochybách i omylech („řekl jsem kecy, který jsem neměl, a to je brak… tvrdil jsem sám sobě, že to v klidu zmáknu / nakecal jsem svojí hlavě, že tu vládnu / ale nakonec jsem uznal, že jdu dolů a slábnu…“), z pohledu člověka, který si nic nenamlouvá: „vidím, že jsem kokot, na to se moc znám“, a také: „můžu se chlubit peřím, který na sobě fakt mám / ale přijde mi to málo.“ Konstatování, která ve většinou namachrovaném rapu nebývají běžná.
S tím se jistě pojí i vědomí, že „tady se fakt nezaseknu, musím totiž jít dál“. Cesta, ve smyslu zrání je zjevně jedním z témat, dalším je jistě otázka, jak „ještě“ zůstat svůj. Vladimir 518 dobře ví, že cesta, jak si ji představuje, klade na člověka velké nároky: „Zajímá mě jenom jedno, jestli víš, že názor je lov a jestli na lovu spíš.“ Nároky na jedince, který vyhlašuje: „Já nehledám ovce, já hledám ega / nechci blbce, výlisek z lega.“
Je jasné, že s tímto postojem každý nakonec zůstává tváří v tvář onomu lovu, tedy hledání názoru, sám. Ano, každý sám za sebe, každý si na to musí přijít sám: „Nechci stádo… nemám lék, nemám návod / nemám radu, tohle není závod / nepodám ruku, nech mojí nohu / nevedu školku, díky bohu / chci rovnost, ne pomník.“ Vladimir 518 zároveň, s možná nevědomým přitakáním orientálním textům konstatuje „konečně svoboda, konečně ráj / zabil jsem koně a rozbořil stáj.“ Jsou tohle slova zaprodance?
Album Ultra! Ultra! je deskou umělce, reflektujícího svůj věk a nehrajícího si na mladíka z povolání, který ví, že nic, tedy ani úspěch, není zadarmo: „Kolik rapu musel jsem napsat, abych věděl, že vládnu / kolik dní jsem musel prožít, abych cejtil, že stárnu / kolik práce ufff, abych měl na kapse škváru / to tolikrát se spálit, nakonec cejtit, že jsem v právu / kolik musel odjet shows, abych to měl na háku / stokrát posrat věci, vědět příště to zmáknu.“ A tak by se dalo citovat dál.
Co je špatného na úspěchu?
Vraťme se ale k výtkám ohledně zaprodání se. Předně, podobné výtky či předhazování nejsou ničím novým, stačí připomenout, co se sneslo na punkové The Clash, když podepsali smlouvu s velkou firmou, stejně jako plivání ze strany pravověrných na každého, kdo měl úspěch.
Své by o tom mohl vyprávět například Bob Dylan, který si dovolil, považte, vydělávat na svých protestních písních velké peníze. Zřejmě měl stále přespávat po kamarádech, živit se vločkami a být oním „čistým“ hladovějícím umělcem. Blbost!
Protože, popravdě řečeno je jedno, jestli umělec jezdí bavorákem nebo ojetým golfem, podstatné je, zdali svůj úspěch ustojí – a koneckonců, co je špatného na úspěchu? Úspěchu, který je vydřený a neukradený? A píše-li se v jedné recenzi, zjevně jako pošťouchnutí, jaký obrat má firma, jíž je Vladimir spolumajitelem, je to vlastně docela signifikantní. A nás jen napadne, zdali si recenzenti při četbě klasiků také opakují, jaký že obrat měla Engelsova textilka.
Na druhou stranu, výpady a různě motivované odstřely od pasu k hudební branži zkrátka patří, a je třeba je prostě tak brát. Lze samozřejmě pochopit tvůrcovo roztrpčení. Zvláště je-li přesvědčen o maximální míře své umělecké poctivosti a otevřenosti (a to nejen umělecké). To je ale asi tak vše. Stačí si ale přeci říct, inu, však víte sami.
