Nové sólové album člena pražských PSH, ale i výtvarníka Vladimira 518 vyvolává emoce, což není ke škodě. Otázkou je ovšem, jaké a jak motivované. Zkrátka, bez nějakého obcházení je dobré hned úvodem konstatovat, že recenze jsou spíše odmítavé, vše je ovšem trochu složitější, než by se na první pohled zdálo.
Recenze: Vladimir 518 a jeho Ultra! Ultra! budí hněv moralizátorů
Aniž bychom chtěli dělat známému, možná poslední dobou až příliš, tedy, mediálně, umělci advokáta, zdá se, že hudební a textové hodnocení alba Ultra! Ultra! šlo tentokráte poněkud stranou, respektive, stalo se bičem. Bičem, kterým práskají moralizátoři.
Někde pod kritickými výtkami, pod citacemi, vytrženými z kontextu totiž cítíme nespokojenost s Vladimirovým současným statutem úspěšného umělce. K reflexi konkrétního artefaktu, tedy alba, tak kritici přisypávají koření svých subjektivních antipatií. Antipatií jaksi kádrovačských, diktovaných pocitem, že se umělec zpronevěřil své roli, že se zaprodal, a nemá tudíž morální právo cokoliv hlásat.
Pohled do zrcadla
Album osmatřicetiletého – to uvádíme záměrně – rapera přitom rozhodně špatné není. Soustředíme-li se především na textovou stránku, ostatně u rapu důležitější, vidíme, že jde o výpověď dospělou, a to se vším všudy – tedy i se schopností podívat se do zrcadla, a tento obraz popsat, ať už je jakýkoliv. Protože po období vymezování se a tudíž střelby okolo je třeba – je-li dotyčný poctivý – začít pálit i do sebe. Samozřejmě, slovy leckdy nehledanými, ale i to k rapu patřilo a patří.
Vladimir 518 / Ultra! Ultra!
Slyšíme tedy o hledání, pochybách i omylech („řekl jsem kecy, který jsem neměl, a to je brak… tvrdil jsem sám sobě, že to v klidu zmáknu / nakecal jsem svojí hlavě, že tu vládnu / ale nakonec jsem uznal, že jdu dolů a slábnu…“), z pohledu člověka, který si nic nenamlouvá: „vidím, že jsem kokot, na to se moc znám“, a také: „můžu se chlubit peřím, který na sobě fakt mám / ale přijde mi to málo.“ Konstatování, která ve většinou namachrovaném rapu nebývají běžná.
S tím se jistě pojí i vědomí, že „tady se fakt nezaseknu, musím totiž jít dál“. Cesta, ve smyslu zrání je zjevně jedním z témat, dalším je jistě otázka, jak „ještě“ zůstat svůj. Vladimir 518 dobře ví, že cesta, jak si ji představuje, klade na člověka velké nároky: „Zajímá mě jenom jedno, jestli víš, že názor je lov a jestli na lovu spíš.“ Nároky na jedince, který vyhlašuje: „Já nehledám ovce, já hledám ega / nechci blbce, výlisek z lega.“
Je jasné, že s tímto postojem každý nakonec zůstává tváří v tvář onomu lovu, tedy hledání názoru, sám. Ano, každý sám za sebe, každý si na to musí přijít sám: „Nechci stádo… nemám lék, nemám návod / nemám radu, tohle není závod / nepodám ruku, nech mojí nohu / nevedu školku, díky bohu / chci rovnost, ne pomník.“ Vladimir 518 zároveň, s možná nevědomým přitakáním orientálním textům konstatuje „konečně svoboda, konečně ráj / zabil jsem koně a rozbořil stáj.“ Jsou tohle slova zaprodance?
Album Ultra! Ultra! je deskou umělce, reflektujícího svůj věk a nehrajícího si na mladíka z povolání, který ví, že nic, tedy ani úspěch, není zadarmo: „Kolik rapu musel jsem napsat, abych věděl, že vládnu / kolik dní jsem musel prožít, abych cejtil, že stárnu / kolik práce ufff, abych měl na kapse škváru / to tolikrát se spálit, nakonec cejtit, že jsem v právu / kolik musel odjet shows, abych to měl na háku / stokrát posrat věci, vědět příště to zmáknu.“ A tak by se dalo citovat dál.
Co je špatného na úspěchu?
Vraťme se ale k výtkám ohledně zaprodání se. Předně, podobné výtky či předhazování nejsou ničím novým, stačí připomenout, co se sneslo na punkové The Clash, když podepsali smlouvu s velkou firmou, stejně jako plivání ze strany pravověrných na každého, kdo měl úspěch.
Své by o tom mohl vyprávět například Bob Dylan, který si dovolil, považte, vydělávat na svých protestních písních velké peníze. Zřejmě měl stále přespávat po kamarádech, živit se vločkami a být oním „čistým“ hladovějícím umělcem. Blbost!
Protože, popravdě řečeno je jedno, jestli umělec jezdí bavorákem nebo ojetým golfem, podstatné je, zdali svůj úspěch ustojí – a koneckonců, co je špatného na úspěchu? Úspěchu, který je vydřený a neukradený? A píše-li se v jedné recenzi, zjevně jako pošťouchnutí, jaký obrat má firma, jíž je Vladimir spolumajitelem, je to vlastně docela signifikantní. A nás jen napadne, zdali si recenzenti při četbě klasiků také opakují, jaký že obrat měla Engelsova textilka.
Na druhou stranu, výpady a různě motivované odstřely od pasu k hudební branži zkrátka patří, a je třeba je prostě tak brát. Lze samozřejmě pochopit tvůrcovo roztrpčení. Zvláště je-li přesvědčen o maximální míře své umělecké poctivosti a otevřenosti (a to nejen umělecké). To je ale asi tak vše. Stačí si ale přeci říct, inu, však víte sami.