Německý film roku - Victoria - evokuje Tykwerovu Lolu i Iñarritova Birdmana. Experimentální artový look tu má i překvapivě mainstreamový potenciál, neboť osamělost španělské servírky Victorie se náhle mění z bezstarostného tripu na adrenalinový zápas o život. Je to originální, osobní, dramatické a působivé. Je to výmluvný a oslovující důkaz, že německý film se od oscarových Životů těch druhých nezastavil, ale dál hledá a také nalézá nové cesty.
Není bez zajímavosti, že režisér Sebastian Schipper má především bohatou hereckou filmografii, v níž figuruje i kultovní snímek Toma Tykwera Lola běží o život, který bývá nezřídka v kontextu s jeho Victorií připomínán. Jen on sám ví nejlépe, jak moc (či zda vůbec) ho tato skutečnost inspirovala při psaní (pouze) dvanáctistránkového scénáře, vyžadujícího po hercích značnou míru kreativity a improvizace, zejména při natáčení předem nepředepsaných dialogů.
Rozhodující zásluhu na tom, že podle této lakonické předlohy posléze vznikl skvěle fungující film (který šestkrát dosáhl na německé filmové ceny) má hlavně vynalézavý Nor, kameraman Sturla Brandth Grøvlen, který dokonale navodil iluzi jednoho nepřerušovaného záběru a zařídil pro takto plynule ubíhající Victorii i další ocenění na Berlinale za mimořádný umělecký přínos.
Jedno město, jedna noc
Na jednoduchém a přehledném půdorysu - jedno město, jedna noc, jedna dívka a jedna vynucená loupež v bankovním domě Limburg & Co. - je vyklenut zpočátku pomalu, ale postupně neúprosně a nezastavitelně se rozjíždějící thriller o přátelství, začínající lásce a osvědčené pravdě, že když se něco může podělat, tak se to podělá.
Sonne a jeho parta narazili na Victorii v jednom monotónně bušícím technoklubu, kde ze sebe v modravém rauši blikajících reflektorů setřásala bezvýznamnost svého obyčejného života. Nabídli se, že jí představí jejich svět, skutečný Berlín, jenž je na ulici, kterou znali hodně důvěrně, a protáhnou ji místy, kde je jim dobře.
Bezstarostná noční selanka eskaluje a vy máte (oprávněný) pocit, že ještě před úsvitem musí dojít k zásadnímu dramatickému zvratu, který zatřese s jejich osudy a zásadně poznamená jejich životy. A taky že ano, protože je třeba bezodkladně splatit starý dluh věřiteli, který dluhy nepromíjí.
Chemie funguje
Scipper prokázal citlivou a šťastnou ruku při sestavování castingu. Pro nás vcelku neznámí herci jsou civilní, věrohodní a přesvědčiví, improvizované pasáže posilují místy až pseudodokumentární autentičnost a bezpečně funguje i chemie ústředního tandemu Laia Costaová - Frederick Lau, kteří poctivě a sympaticky táhnou většinu snímku.
Finále je nečekaně silné, emotivní a krutě neodvolatelné, ale v posledním záběru až všedně obyčejné, jakoby tvůrci nechtěli být příliš explicitní a raději ponechávali na svém divákovi, aby si tenhle příběh sám dohrál a dopověděl. A spolu s tím si odnesl zvláštní atmosféru jedné neklidné berlínské noci, kterou s nimi prožil. Věřte, že to není málo - tak tenhle nenápadný titul nepřehlédněte!
