Valerian a město tisíce planet je poněkud infantilní, ale primárně nikoli dětem určený příběh, inspirovaný kultovním francouzským komiksem a komponovaný rozdováděným scenáristou a režisérem Lucem Bessonem v sytě barevném a kreativně ničím nespoutaném stylu. Všechno je možné, všechno je povoleno, jediným omezením je megarozpočet v přepočtu kolem sto osmdesáti milionů dolarů, jenž z tohoto akčního sci-fi blockbusteru činí nejdražší evropský filmový projekt.
Takhle to dopadá, když si tvůrce ikonických kultovek typu Magická hlubina, Brutální Nikita a Leon chce splnit svůj dlouholetý sen, vzpomene si, že kdysi natočil originální sci-fi Pátý element, a navíc se vrátí do svých deseti let.
Tehdy si totiž poprvé koupil komiksový sešit, který ho dostal a v němž vesmírní agenti Valerian a Laureline ve 28. století bojují proti vidlákům ohrožujícím galaktické impérium. Ostatně barvité a monstrózní univerzum, které vytvořili autoři tohoto komiksu, bylo jedním z viditelně přiznaných inspiračních zdrojů George Lucase, když designoval své Hvězdné války.
Po téměř padesáti letech se Besson dočkal a díky pokročilé technologii konečně uvedl Valeriana, Laureline a jejich fantaskní svět na velké filmové plátno. Jenomže se ukazuje, že šílený rozpočet, technologická magie a mohutný příval mazaných vychytávek a bizarních nápadů ještě samy o sobě nestačí. A tak je třeba hned v úvodu konstatovat, že Pátý element je pořád jen jeden.
Chybí podstatný element
Absence výživného záporáka, kterým byl v Elementu úžasný Zorg Garyho Oldmana, způsobuje, že drive komiksovky jede jen na půl plynu. Tandem Bruce Willis a Milla Jovovichová z Pátého elementu bojoval ve zcela jiné galaktické váhové kategorii nežli doutnající duo Dane DeHaan – Cara Delevingneová, kteří pod Bessonovým režijním dohledem zachraňují svět tentokrát.
Dane DeHaan byl evidentně vybrán, aby uspokojil vkus holčičího křídla divácké cílovky. Major Valerian, navzdory skutečnému věku svého představitele (31), nicméně působí jako nevýrazně chlapecký mimoň. Postrádá parametry elitního válečníka a Laureline v podání sexy Cary Delevingneové (která je pořád více modelka nežli herečka) mu dává na zadek.
Navíc chemie mezi nimi je natolik vyšeptalá, že jakkoli se jejich vztah snaží být v rámci téhle space opery mámivě vábící, tak je spíše vyprázdněný a nevěrohodně oblbující. Do hry je nedostane ani to, že mají jen několik hodin, aby objevili neznámé zlo a zatli mu tipec, než bude všechno zničeno. Kolikrát jsme už něco podobného v (nejen) intergalaktické dimenzi na filmovém plátně zažili?
Vizuální obžerství a dějová anorexie
Ambiciózní Besson (kdo jiný by také mohl tuhle francouzskou komiksovou klasiku filmařsky „usápnout“) jako by byl omámený nadskutečným vizuálem. Rezignuje na příběh a nedává ani moc šancí se prosadit zajímavému mezinárodnímu castingu. A celé je to úžasné na pokoukání a plonkové na prožívání.
Při sledování Valeriana můžete zažít paradoxní pocit, že zběsile uhání a zároveň jeho tempo negraduje a ve finále spíše uvadá. Pocit, že je v něm namixován sen naivního desetiletého kluka s reflexí dospělého chlapa, který má už něco za sebou a balancuje mezi francouzským espritem a hollywoodskou machou. A také pocit, že jste rozhodně neviděli blbý film, ale máte problém si ujasnit, o čem vlastně byl a co (pakliže kromě fascinujícího univerza vůbec něco) vás na něm bavilo.
Luc Besson, který je tu spíše designérem nežli vypravěčem, tímhle opusem manifestuje, že bez nosně vyklenutého dramatického příběhu je i precizní vizuál jen ornament, s nímž stopáž celovečeráku nevystačí.
