Opera Národního divadla uvedla premiéru opery Romeo a Julie francouzského skladatele Charlese Gounoda. Moderní inscenace nabízí svébytné uchopení Shakespearova romantického příběhu, aniž by jej zároveň deformovala. Krásný výkon předvedla zejména Jana Šrejma Kačírková coby Julie Kapuletová.
Režisérka Sláva Daubnerová deklarovala, že chce Gounodova Romea a Julii pojmout jako „velkou romantickou operu“. Děj situovala do secesně vyhlížejícího hotelu Verona, který vlastní rodina Kapuletů. To se ukázalo jako nosný nápad, především díky atraktivní scéně Juraje Kuchárka a jejímu nasvícení Danielem Tesařem.
Zhruba v polovině je hotel rozdělen skleněnou vytahovací stěnou, čímž vznikají dva plány, které je v případě potřeby možné propojit v jeden celek. Insenace potěší řadou obrazů: zamrzáváním zadního plánu a s tím související iluzí zastavení času, zneprůhledněním vzdálenější poloviny jeviště, jímž se míhají „mechanické“ baletky, kterým je špatně vidět na nožky, a tak se zdá, že se vznášejí pár centimetrů nad zemí, plápolajícími svíčkami dotvářejícími atmosféru kostela, jednoduchým, ale funkčním rozedněním při postelové scéně za zpěvu skřivana, blikáním policejního majáčku, jež se odráží od otáčivých dveří.
Především ale vzniká zvláštní napětí mezi veřejnou, anonymní sférou hotelových hostů a soukromými, vnitřními interiéry lásky Romea a Julie. Tyto dvě polohy nejsou jen v opozici, ale vzájemně kolidují a kolabují do sebe. Daubnerová tak diváku umožňuje více než jen sledovat děj, o němž každý ví, jak skončí.
Ani slovenská režisérka se bohužel nevystříhala několika nepovedených momentů, odpudivá je kýčovitá závěsná báně, v níž královna Mab předvádí jakýsi erotický taneček. Scény úvodního přepadení hotelu, nahánění Montekových hochů chlapci od Kapuletů i vražda Mercutia a Tybalta by měly být drsnější, jejich naturalistické pojetí není dovedeno k dokonalosti.
Zvláštní je také Juliina sestřenice (v předloze původně chůva) Gertruda s nekontrolovatelnými sklony k alkoholismu, nikotinismu a promiskuitě. Ostatně, i sám ctihodný otec Kapulet se během prvního aktu opije tak, že se neudrží na nohou. Člověk se proto ptá, zda si teenageři prudérnost a nepřejícnost svých příbuzných tak trochu nevymýšlí. Nepřesvědčivě působilo také ztvárnění rodinné hrobky Kapuletů jako nemocničního pokoje s hopsajícími sestřičkami.
Není možné opominout školáckou chybu, která se z nepochopitelných důvodů v různých mutacích vyskytuje v řadě nejen českých operních inscenací. Z levého předního portálu vyrazí hotelový číšník s lahví vína na podnose. Zpívající sólista mu flašku sebere. Dojde k malé potyčce, během níž se pikolík cenného moku opět ujme – a zamíří zpět do téhož portálu, z něhož vyšel. Takové jednání postrádá jakoukoliv motivaci a porušuje pravidla kauzality.
Šrejma a Šrejma
Hlavní role byly v premiérovém večeru svěřeny Janě Šrejmě Kačírkové a Martinu Šrejmovi. Pozorný a zvídavý čtenář je jistě lačný po informaci o jejich příbuzenském vztahu. Jana Kačírková je provdána za bratra Martina Šrejmy, a je tedy jeho švagrovou. Pikantní obsazení veronské dvojice, freudovský psychoanalytik by jistě řičel blahem…
Právě Julie Jany Šrejmy Kačírkové je důvodem, proč na představení zavítat. Okouzluje krásou hlasu, jeho čistotou a čitelností. Upoutala už árií Je veux vivre v prvním dějství, kterou podala s lehkou dýchavičností, která působila velmi smyslně. Ještě impozantnější je v tragické poloze, ve čtvrtém jednání byl její přednes skutečně dramatický a plejádu emocí dokázala přenést i na rezervovanější posluchače.
Martin Šrejma se s Romeem popasoval velmi hezky, v nejnižších polohách je jeho hlas malinko útlý, zato ve výškách exceluje. Zaujme také vibratem, které jeho pěveckému výrazu dodává punc napětí.
Herecky byl taktéž výraznější v tragické póze, při prvním setkání s čtrnáctiletou dívenkou mu chyběla příslovečná prudkost mládí. Ta nebyla cítit ani v úvodních duetech obou milenců, oba působili až příliš plaše a cudně. Spíš než románek by od nich divák očekával konverzaci u čaje. Zvláštní kontrast vůči oplzlé Gertrudě.
Spíš než vedlejší role, v nichž zaujali pouze Mercutio Jiřího Brücklera a Štěpánka Pučálková jako Stéphano, je na místě vyzdvihnout výkon sboru. Ten má v Gounodově opeře relativně dost prostoru a sbormistr Adolf Melichar jej dokázal proměnit nikoliv v doprovod či snad výplň, ale devizu celého představení. Sbor je výrazově i intonačně skvělý a vyvážený. Jen některé nástupy by mohly být přesnější.
Nastudování italského dirigenta Marca Guidariniho je dynamické, orchestr hraje s velkým ohledem ke zpěvákům, někdy snad na úkor dramatičnosti. V pianech je naopak schopen vystihnout melancholičtější rysy Gounodovy hudby.
Muzikanti se bohužel dopustili většího počtu nepřesností, než je tolerovatelné, a to nejen v žestích. V některých momentech pěvci nestíhali rytmus, možná pro rychejší tempa, kupříkladu jindy skvělý Martin Bárta alias hrabě Kapulet. Celkový pocit je tak spíš rozpačitý, byť nejde o závažné chyby, které by nebylo možné před dalšími představeními odstranit.
Romeo a Julie Charlese Gounoda patří vedle Verdiho Macbetha, Othella a Falstaffa mezi nejpůsobivější operní adaptace Shakespearových her vůbec. Je proto případné, že ji ve Státní opeře uvedli právě v době velkých shakespearovských výročí. Daubnerové se podařilo vymyslet inscenaci, která neodvádí pozornost od milostných eskapád milenců sebevrahů, a zároveň těm, komu nestačí sledovat notoricky známý příběh v jeho linearitě, nabízí podněty k novému zamyšlení. Výsledkem je kompromis, který neuráží, ale ani neohromí.
