Režisér Dexter Fletcher nejprve dokončil za Bryana Singera Bohemian Rhapsody a nyní představuje životopisný film o další hudební legendě – Eltonu Johnovi. Rocketman je dvouhodinová rozmanitými epizodními příběhy napěchovaná žánrová mixáž. Ve filmu se ale s železnou pravidelností mísí několik přístupů a jejich důsledné opakování v divákovi evokuje dojem, že se dívá na toporný prefabrikát.
Recenze: Taron Egerton je skvělý Elton John, Rocketman ale ztrácí směr
Dexter Fletcher, původní profesí herec, v roce 2011 debutoval jako režisér snímku Divoký Bill. Následoval muzikál Slunce nad Leithem, ale nejvíce slávy mu přinesl Orel Eddie o slavném skokanovi na lyžích. Režijní rukopis britského režiséra se od prvního filmu zásadně posunul – od komorního, realistického Divokého Billa po emocemi nabitého Orla Eddieho.
Takovým bijákem (a snad ještě pompéznějším) je i Rocketman. Film vizuálně vlastně připomíná Eltona Johna samotného. Je nablýskaný, zářivý a pestrobarevný. Škoda, že do mixu tvůrci nenamíchali ještě trochu oné extravagance, pak by možná výsledek nepůsobil tak těžkopádně.
Jak vzniká legenda
Mladý Reginald Dwight (budoucí Elton) to má těžké, otec se o něj nezajímá, matka se příliš nestará a jedinou laskavou bytostí v jeho životě je babička, která ho také podporuje v jeho nesporném talentu – hře na klavír. I v tomto případě se hlavní hrdina potýká s nelaskavým dětstvím a nenaplněnou touhou po opětované rodičovské lásce.
Jak čas plyne, je Eltonův hudební talent evidentnější a jediný, kdo mu opakovaně dodává důvěru, je babička. Osudné je setkání s textařem Berniem Taupinem, se kterým na mnoho let utvoří autorskou dvojici. Nástupu hudební legendy najednou nic nebrání. Se slávou přicházejí obligátní problémy s drogami, k čemuž se přidává ošemetné téma sexuální orientace. Recept na úzkosti a deprese je sepsán.
Jak vyplývá z výše uvedeného, příběh Eltona Johna se příliš neliší od jiných filmů o úspěšných slavných. Diváka tak v průběhu napadá otázka, v čem má spočívat výjimečnost tohoto snímku. Proč měl být natočen, co nového nám představí. Bohužel Eltonovy hity jako odpověď nestačí. Snímek jako by se snažil odvyprávět vše. Obsahuje tolik epizodních dějů, že jsou některé vyloženě zbytné. Je jasné, že se vždy tvůrci životopisů nebo filmů založených na skutečných událostech potýkají s jednou zásadní otázkou – co nezapomenout sdělit, co naopak vynechat.
Ztracená orientace
U Bohemian Rhapsody tvůrci často čelili kritice, že film zapomíná na některé zásadní body ze života Queenů. V případě Rocketmana lze namítnout, že by na některé zapomenout měl. Obětí velkého množství příběhů je pak téma Johnovy sexuální orientace. Pro film jistě zásadní aspekt příběhu. Ale na rozdíl od zmíněné Bohemian Rhapsody je v Rocketmanovi téma nedostatečně exponované. Nepozorujeme téměř žádné náznaky, vývoj nebo postupné zjišťování hlavního hrdiny… Kromě jedné pusy, kterou dostane v začátcích filmu od soulového zpěváka, se tomuto aspektu hrdinova života scénář nevěnuje.
O pár scén později je ústy onoho zpěváka řečeno, že Elton je „buzna“, a tak to tedy i je. Elton najednou připustí, že je homosexuál a rozejde se s přítelkyní. Celý „coming out“ je trochu nevěrohodný. Kdybychom neznali Eltonovu sexuální orientaci, nebudeme tomu věřit. I proto, že je film přeplněn příběhy, tato scéna vlastně do snímku nezapadá a působí, jako by do něj byla vsunuta násilím.
Biografický film samozřejmě nikdy neobsáhne celý život protagonisty, je to vždy zkratka, interpretace – transformace jádra do celovečerní formy. Vše nemůže být řečeno. A vždy si kritika najde něco, na co tvůrci neměli zapomenout. Rocketman ale bojuje s nefunkčním kauzálním řetězcem a zapomíná na zkratku, která je důležitá.
Diamantová topornost
Snímek otevírá heroický nástup Eltona Johna. Ve zpomaleném záběru se rozrážejí dveře a Elton za zvuků hlasité hudby v nablýskaném oranžovém oblečku a s třpytivými parohy na hlavě prochází dlouhou chodbou. Záběr koresponduje s úvodními titulky. Diamantově laděná grafika chystá diváka na třpytivého Eltona a jeho náušnici. Vzápětí se zpomalený záběr rozběhne do čtyřiadvaceti oken za vteřinu a místo na pódium vstoupí Elton do kruhu psychologické terapie. Jedná se sice o klasický formální vtip, ale funguje a divákovi slibuje upřímný zážitek s notnou dávkou nadhledu. Bohužel na to nedojde.
Následná struktura vyprávění jde ve stopách účinných vzorů. Z terapeutického kruhu se okázalým muzikálovým vstupem vracíme v čase do dob Eltonova dětství. Muzikálové skeče jsou používány právě k časovým posunům s pravidelností hudebního refrénu. Filmová řeč má ale odlišnější pravidla. A právě tato železná formální pravidelnost způsobuje zmiňovaný dojem topornosti, emocionální odtažitosti.
Pravidla mají tvůrci jasně nastavena. Časové posuny jdou skrze muzikálové sekvence srovnatelné s pompézním stylem Baze Luhrmanna nebo z poslední doby známého Největšího showmana. Zpomalené záběry se používají výhradně v momentech takzvaně historicky stěžejních. Například při prvním Eltonově vystoupení v L.A. se Elton zpomaleně vznese nad klavír a drahnou chvíli nad ním levituje. Celý záběr tak oživuje známé fotografie ve vzduchu povlávajícího Eltona. Ruční kamera jen minimálně používaná je vždy v pozoru, pokud jde o emocionálně vypjatou scénu. Didakticky dokazuje, jak moc je protagonista rozrušený. Film se jinak řídí hladkým formálním přístupem, jednoduše stravitelným a srozumitelným. Nejvíce atributů si půjčuje z muzikálového žánru.
Taron Egerton vyniká, zápasí ale se scénářem
Představitel Eltona Johna Taron Egerton se již objevil v předchozím snímku Dextera Fletchera, kde ztvárnil cílevědomého Orla Eddieho. Egerton rozhodně patří k charakterním hercům. Přes svůj vzhled hezouna dokáže vždy zaujmout výkonem, a ne obličejem – ten je pochopitelně v případě Eltona schován za velké brýle a lehce opadané vlasy.
Taron Egerton se proměňuje a lze konstatovat, že prozatím každou roli ztvárnil unikátně a originálně. Jako interpret se neopakuje, to je obdivuhodné. V Rocketmanovi opět vyniká. Je ale na škodu, že se na jeho Eltona divák nedokáže příliš napojit. To jde na vrub především scénáři, jako by se mu pod tou informační a dějovou tíhou propadala střecha. Egertonův výkon je tímto trochu upozadněn.
Film Rocketman bude (a už i je) srovnáván s Bohemian Rhapsody. Je to logické, Dexter Fletcher se podílel na obou filmech, oba snímky pojednávají v rychlém sledu za sebou o velkých legendách hudební scény. A i osobní příběh Mercuryho a Johna má leccos společného. Snímky jsou ale v mnohém odlišné. Rocketman je životopisný muzikál, míra stylizace je daleko větší než v Bohemian Rhapsody. Rocketman se formálně řadí mezi nablýskané muzikálové pohádky. Bohemian Rhapsody je spíše životopisný videoklip.
Trochu překvapuje, že autorem scénáře Rocketmana je Lee Hall, scenárista snímku Billy Elliot, který by mohl být filmovým opakem Rocketmana. Film postrádá pro Billyho Elliota typickou syrovost, humorný nadhled a civilní filmový projev. Vše ale končí stejným happy endem.
