Výstava Kubišta – Filla, jež začátkem června začala v plzeňské galerii Masné krámy, má výstižný podtitul: Plzeňská disputace. Právě o tu totiž mimořádně vydařené výstavě jde.
Autorce Marii Rakušanové a kurátorce Petře Kočové se podařil náročný úkol, kdy nejenže v dostatečně reprezentativní míře představily díla obou umělců, ale nad toto v podstatě běžné či rutinní zadání přidaly moment, který činí z plzeňské výstavy událost – zasadily Kubištovo a Fillovo dílo do celkového kontextu a celou expozici pojaly jako jednu velkou diskusi, konfrontaci anebo, v souladu s označením, disputaci.
Co si pod tím máme v praxi představit? Zaprvé, ač jsou na plakátech pouze jména Bohumila Kubišty a Emila Filly, v Masných krámech jsou k vidění obrazy mnoha dalších jejich souputníků. Samo o sobě by to nebylo něco tak překvapivého, nebýt samotného výběru, do nějž autorky zařadily umělce, kteří jsou ne vždy zcela známí. Plus jejich výběru je tedy již v tomto připomenutí výtvarníků, kteří prostě nějak „měli smůlu“. Hlavní je však umístění děl – a tím jsou myšlena díla všech vystavovaných – podle předem důkladně promyšlené koncepce.
Zasíťovaný pohled
Již při prvním, zběžném pohledu na instalaci je totiž jasné, že autorky řadily jednotlivá díla k sobě ne podle chronologičnosti, ale v rámci vzájemných vazeb: obsahových, kompozičních, technických. Náhle se tak před námi, v tomto „zasíťovaném“ pohledu, odhalí zcela jiný obraz doby, v níž Kubišta a Filla tvořili.
Úkol to rozhodně nebyl snadný a Marie Rakušanová s Petrou Kočovou si to jistě vůbec neulehčily, o to větší si za jeho zdařilé naplnění zaslouží chválu. Na stěnách Masných krámů tak vedle sebe vidíme například Náměsíčníka Jana Zrzavého (1913), sádrovou Hlavu Bohumila Kubišty (1915) a Hlavu Josefa Čapka (1915) či, v jiné konstelaci, Míchače Aloise Wachsmana (1922) a Nevěstku Josefa Čapka (1920), přičemž v tom či onom případě díla spojuje obdobný přístup k tématu, jeho ztvárnění. Až se zdá, jakoby umělci tvořili v jednom společném ateliéru a při tvorbě jeden druhému nejen nakukovali přes rameno, ale zároveň vše spolu probírali a řešili.
Další zajímavé setkání podobně traktovaných témat nabízí například Kubištův Nálet na Pulu (1915) a Válka Jana Trampoty (1917) či Námořník Josefa Čapka (1913), Kubištův Námořník (1913) a Hlava starého muže (1914) od Emila Filly. A nádavkem je ještě připojena reprodukce Picassova Básníka, to pro přeshraniční pohled a připomenutí. A proč nepřipomenout další díla, kladená vedle sebe na základě té či oné spřízněnosti, jako třeba Zátiší se zelenou sklenicí Georgese Karse (1914) a Kubištovo Zátiší s vázami (1911) nebo Fillovo Hráče (1909) také Hráče Antonína Procházky (1908).
Rozvolněná blízkost
Přímo čítankově je tato spřízněnost vidět na několika portrétech či autoportrétech: v první skupině podobně traktovaných portrétů vidíme Fillův Autoportrét (1907), Vlastní podobiznu s modrým pozadím Bohumila Kubišty (1908) a Autoportrét Georgese Karse (1908), ve druhé pak Vlastní podobiznu ve žlutém klobouku Václava Špály (1909), Autoportrét Lenky Procházkové (1910), Podobiznu Bohumila Kubišty (1908) od jejího manžela Antonína Procházky, hlavně ale Modrý autoportrét od Bohumila Kubišty (1909) a Fillovu Vlastní podobiznu s cigaretou (Autoportrét) z roku 1908, obě díla totiž působí jako zrcadlové a jen potvrzují tehdejší blízkost obou umělců. Blízkost, jež se později značně rozvolnila.
Zajímavé jsou dvě malby Antonína Procházky: Figurální kompozice (kolem 1912) a Tvary (Dvojice) z téže doby, obě totiž v dobrém upomínají na tehdejší tvorbu Vasilije Kandinského či Pieta Mondriana. Ovšem pozor: ani v jediném případě se nejedná o nějaké, jakkoli zakamuflované „opisování“, spíše to vše bylo nějak, jak se říkává, ve vzduchu. Synchronicita?
V Plzni jsou též k vidění leckdy překvapivé pohledy do minulosti umělců, které máme zafixovány zcela jinak, jako třeba oleje Jindřicha Štyrského Domy v krajině (1921) a Továrna (1921), zpodobňující strohé budovy bez oken jako z nějaké dřevěné stavebnice ve stylizované krajině. A pokud jde o Bohumila Kubištu, vidíme zde i jeho akvarely z vojny z roku 1906, zcela jiné než jeho pozdější díla. Zajímavá je také jeho Studie ke kopii obrazu N. Poussina Orfeus a Eurydika z roku 1910, již namaloval při návštěvách Louvru. Kubišta se sice drží klasicistního originálu, zároveň již ale cítíme kubizující práci s hmotou. Pro srovnání vedle něj visí další parafráze, kopie podle Poussinova obrazu Zima (Potopa) Otakara Kubína z téhož roku.
Jak již bylo řečeno: skvělá koncepce, již autorky zvolily, a její příkladné vyplnění a také krásný katalog jsou důkazem, že předchází-li vlastní realizaci důkladná příprava a především ujasněné pojetí toho, „co chceme ukázat“, a také, jak toho dosáhnout, stává se z výstavy událost, přičemž právě plzeňská expozice Kubišta – Filla. Plzeňská disputace může sloužit jako krásný příklad. A jistě by si zasloužila reprízu i v jiné naší galerii, přeci jenom ne každý se do Plzně do 29. září, kdy výstava končí, dostane.
