Čerstvě vydané dvojalbum Šaman bez kmene, bez rodu, bez prérie vyšlo sice k narozeninám Vratislava Brabence, berme je ale jako dárek pro všechny milovníky jak poezie, tak muziky – neučesané, syrové, autentické. To znamená poctivé, a tudíž i dobré.
Vratislav Brabenec je sice znám především jako saxofonista kapely The Plastic People of the Universe, ovšem byl i autorem mnoha jejích textů – básně přitom psal daleko dříve, než se k Plastikům připojil. A dlužno dodat, že básně dobré.
Na svém básnickém umu, o muzikantském nemluvě, nic neztratil ani s přibývajícími lety (narozen 1943), ani s poněkud zničujícím životním stylem. Koneckonců právě vydané dvojalbum Šaman bez kmene, bez rodu, bez prérie je toho nejlepším a jasným důkazem. A nic na tom nemění skutečnost, že první disk byl nahrán v roce 1998, druhý pak před pěti lety. Oba přinášejí nahrávky koncertů.
Jakkoli free, přesto smysluplný
Po celou svou hudební dráhu Brabenec prokazoval, že mu není cizí umění improvizace. Svými na první pohled zběsile znějícími, při hlubším poslechu ovšem jakkoli free, přesto smysluplnými pasážemi zdobil již nahrávky a koncerty Plastiků.
Není tedy divu, že i na novince je Brabenec předvádí, zároveň prozrazuje svůj smysl pro melodickou linku – což zvláště vyzní, je-li doprovázen atonální kytarou Joea Karafiáta (první, velice zajímavé společné nahrávky přitom vznikly již v roce 1989 v kanadském exilu a vyšly jako Kanadské vytí v roce 2010).
Těmito abstraktnějšími kousky je prokládáno Brabencovo čtení (anebo je to naopak?) vlastní poezie. Jak již bylo naznačeno, verše jsou to neučesané, bez nějakých kudrlinek, civilní – přesně v poetice Skupiny 42, především pak Jiřího Koláře, s nímž pojil Brabence oboustranný respekt. Brabenec někdy spíše, jako by nenuceně vyprávěl různé historky a vzpomínky, ovšem pozor: právě takovéto verše jsou nejen z nejtěžších na napsání, snadno se totiž sklouzne k banalitě či ploché popisnosti, není ani snadné je recitovat.
Obé ovšem Brabenec zvládá na výbornou. A když například v básni Přímluvy vzpomíná na své zesnulé přátele, malíře Antonína Tomalíka a Otakara Slavíka či básníky Zbyňka Hejdu, Ivana Martina Jirouse, Andreje Stankoviče a další, i žijící, není v tom nic sentimentálního. Naopak působivého. Brabenec také často píše o přírodě, stromech, ptácích, ostatně je původní profesí zahradník.
Ostrov Brabenec
Druhý disk nabízí záznam koncertu souboru Jazz Khonspiracy, opět se ale jedná o značně netradiční záležitost: nad jistou rytmikou, jež z volnějších pasáží plynule přechází do swingujících taktů, slyšíme preludování jak Brabence, tak dalšího saxofonisty a klarinetisty Michala Hrubého, opět leckdy náležitě free.
Platí ovšem, co bylo řečeno o prvním disku, a to jak o Brabencově hře, tak o jeho poezii. A říká-li v jedné básni „už abych byl na ostrově a o všem se mi jen zdálo…“, týká se to samozřejmě neodbytných vzpomínek a stejně neodbytného připomínání neveselého stavu světa, ovšem můžeme tato slova, chceme-li, vnímat i jako pozvánku na ostrov Brabenec, ostrov plný krásné poezie i hudby.
Vráťa Brabenec: Šaman bez kmene, bez rodu, bez prérie; vydalo Guerilla Records, 2018.
