Sylvester Stallone se ve svých 73 letech znovu vydává na krví zkrápěnou cestu za pomstou. John Rambo, určující postava jeho filmografie, zestárla s ním. Pátý díl série ukazuje, k čemu dojde, když se neohrožený válečný veterán střetne s mexickým kartelem.
Filmová série s hlavní postavou Johna Ramba sahá svými počátky až do roku 1982. Stalloneově kariéře zajistila stabilitu, jaké z jeho akčních souputníků dosáhl snad jen Arnold Schwarzenegger.
První díl Rambo: První krev se ještě snažil vypovídat o vážném tématu – neschopnosti válečného veterána navrátit se do obyčejného života. Násilím zahlcen nebyl, řešil morální problémy a vyznačoval se atypickým koncem (nemluvě o zvažovaném alternativním závěru, v kterém Rambo zemře). V dalších třech pokračováních se seriózní tematika stávala čím dál zbytečnější.
Pátý díl se vrací k počátkům, tedy k přijatelné a nevybočující podívané, také ale k tragickému rozměru postavy. Dá se však předpokládat, že nový film bude nejčastěji srovnáván hlavně s „čtyřkou“ s českým podtitulem Do pekla a zpět, kterou natočil sám Stallone.
Čtvrtý díl do kin vstoupil před jedenácti lety a už tehdy byl Rambo stylizován do podoby přestárlého „dinosaura“. Stallone se v ní ukázal jako poněkud těžkopádný režisér i scenárista. Snímek měl daleko do rychlého stylu akčních filmů, který se tehdy dostával do kurzu. Stallone film přesto obdařil nekompromisní brutalitou a zvláštním smutkem, který naplňoval jeho představu, „jaké by to bylo, kdyby film natočil sám Rambo“.
Neklid na americké hranici
Premisa nynějšího dílu není nijak překvapivá a opakuje známé schéma. Rambo vede poklidný život, protentokrát na arizonské farmě, načež ho z něj vyruší nečekaný problém. V nesnázích tentokrát není americká armáda, ale dívka, kterou vychoval jako svou vlastní a jež zmizela za hranicemi Mexika. Dostala se do rukou tamnímu kartelu, který obchoduje s bílým masem a drogami.
Režisér Adrian Grunberg doposud režíroval jediný celovečerní film, novodobý western Moje letní prázdniny (2012) s Melem Gibsonem. Pro neurvalé fantazie Ramba tedy nevyhlížel jako špatná volba. Jeho režijní vedení se vyznačuje jistotou, co chce říct a jakým stylem to podat. V porovnání se Stallonem je podstatně zručnější v aranžmá scén – především v základních aspektech jako uvedení do prostředí nebo zachycení ubíhání času.
Kameramanská práce Brendana Galvina je navíc poměrně subtilní – dokazuje to hned noční úvod, ve kterém protagonista zachraňuje mladý pár před záplavami. Očividně má jít o modelovou situaci celého Rambova životního snažení, jeho neustálý boj s nekalými živly. Už v tomto okamžiku ale může vyvstat otázka, zda jsou vzhledem k látce tato gesta vůbec vhodná. Může být vůbec Rambo po letech masakrů tragický hrdina?
Na militantní ikonu se za léta naneslo tolik balastu, že ho toho jeden film nemůže zbavit. Býval symbolem americké rozpínavosti i její bezzubé kritiky. I v této části se musí vrátit k známé dějové linii a likvidaci protivníků. Bez opravdu radikálních změn nejde o materiál pro charakterovou studii, o níž se Poslední krev snaží. Je obtížné zachovat soudržnost, pokud se ve filmu vyskytuje scéna, v níž na jižanských pláních dává náhradní otec své dceři dojemné životní lekce, a zároveň pasáž, ve které bez uzardění ustřeluje hlavy a odsekává končetiny.
Nostalgické pocity fungují ve filmech s Rockym, se současnou podobou Ramba ale nikoli. I čtvrtý díl v zásadě rezignoval na nostalgii a více se věnoval jednorozměrným figurkám a brutalitám.
Nová lekce z násilí
Poprvé od roku 1982 se do série vrací trocha zdrženlivosti. Od prvního dílu si žádný snímek nedával před „řeží“ takto načas. Grunberg spolu se scenáristy Stallonem a Matthewem Cirulnickem představují Rambovo živobytí, jeho blízké i zájmy. Poslední krev se dokonce dotýká společenských útrap na hranici s Mexikem, ve výsledku jde ale jen o povrchní exkurzi a příležitost k dramatu. Stalloneova kamenná tvář a občasné herecké snažení je funkční, postavě ale ani on žádnou hloubku nedodává.
V důsledku je také očekávané akce relativně málo. Od zmíněného úvodu trvá prodleva bez skutečně rozvinuté akční scény až do samého finále. V něm se veterán z Vietnamu představuje ve známé poloze à la řezník na obzvláště zaneprázdněných jatkách. Násilné výjevy přitom překračují obvyklé meze i filmů nepřístupných mládeži. Náruživému publiku, které bylo z dosavadního umírněného dění zklamáno, tak film dopřeje alespoň částečnou satisfakci.
Poslední krev, obdobně jako tomu bylo v Do pekla a zpět, je ve svém finále absurdní podívaná, na rozdíl od předchozího dílu ji ale nedokáže přetvořit v katarzní, přemírou násilí skoro odosobnělý zážitek. Příliš zdařilá není ani snaha navázat na tón prvního filmu – Grunbergova vize je příliš povrchně psychologizující a nešťastným způsobem sebedojímavá.
V kontextu kolísavé kvalitativní úrovně série není Poslední krev žádný výrazný prohřešek. Jako (pravděpodobné) rozloučení s postavou jde o důstojné dílo, bohužel snad až přespříliš.
