Sylvester Stallone se ve svých 73 letech znovu vydává na krví zkrápěnou cestu za pomstou. John Rambo, určující postava jeho filmografie, zestárla s ním. Pátý díl série ukazuje, k čemu dojde, když se neohrožený válečný veterán střetne s mexickým kartelem.
Recenze: Rambo v Poslední krvi roní sebelítostivé slzy, až poté porcuje
Filmová série s hlavní postavou Johna Ramba sahá svými počátky až do roku 1982. Stalloneově kariéře zajistila stabilitu, jaké z jeho akčních souputníků dosáhl snad jen Arnold Schwarzenegger.
První díl Rambo: První krev se ještě snažil vypovídat o vážném tématu – neschopnosti válečného veterána navrátit se do obyčejného života. Násilím zahlcen nebyl, řešil morální problémy a vyznačoval se atypickým koncem (nemluvě o zvažovaném alternativním závěru, v kterém Rambo zemře). V dalších třech pokračováních se seriózní tematika stávala čím dál zbytečnější.
Pátý díl se vrací k počátkům, tedy k přijatelné a nevybočující podívané, také ale k tragickému rozměru postavy. Dá se však předpokládat, že nový film bude nejčastěji srovnáván hlavně s „čtyřkou“ s českým podtitulem Do pekla a zpět, kterou natočil sám Stallone.
Čtvrtý díl do kin vstoupil před jedenácti lety a už tehdy byl Rambo stylizován do podoby přestárlého „dinosaura“. Stallone se v ní ukázal jako poněkud těžkopádný režisér i scenárista. Snímek měl daleko do rychlého stylu akčních filmů, který se tehdy dostával do kurzu. Stallone film přesto obdařil nekompromisní brutalitou a zvláštním smutkem, který naplňoval jeho představu, „jaké by to bylo, kdyby film natočil sám Rambo“.
Neklid na americké hranici
Premisa nynějšího dílu není nijak překvapivá a opakuje známé schéma. Rambo vede poklidný život, protentokrát na arizonské farmě, načež ho z něj vyruší nečekaný problém. V nesnázích tentokrát není americká armáda, ale dívka, kterou vychoval jako svou vlastní a jež zmizela za hranicemi Mexika. Dostala se do rukou tamnímu kartelu, který obchoduje s bílým masem a drogami.
Režisér Adrian Grunberg doposud režíroval jediný celovečerní film, novodobý western Moje letní prázdniny (2012) s Melem Gibsonem. Pro neurvalé fantazie Ramba tedy nevyhlížel jako špatná volba. Jeho režijní vedení se vyznačuje jistotou, co chce říct a jakým stylem to podat. V porovnání se Stallonem je podstatně zručnější v aranžmá scén – především v základních aspektech jako uvedení do prostředí nebo zachycení ubíhání času.
Kameramanská práce Brendana Galvina je navíc poměrně subtilní – dokazuje to hned noční úvod, ve kterém protagonista zachraňuje mladý pár před záplavami. Očividně má jít o modelovou situaci celého Rambova životního snažení, jeho neustálý boj s nekalými živly. Už v tomto okamžiku ale může vyvstat otázka, zda jsou vzhledem k látce tato gesta vůbec vhodná. Může být vůbec Rambo po letech masakrů tragický hrdina?
Rambo: Poslední krev
Na militantní ikonu se za léta naneslo tolik balastu, že ho toho jeden film nemůže zbavit. Býval symbolem americké rozpínavosti i její bezzubé kritiky. I v této části se musí vrátit k známé dějové linii a likvidaci protivníků. Bez opravdu radikálních změn nejde o materiál pro charakterovou studii, o níž se Poslední krev snaží. Je obtížné zachovat soudržnost, pokud se ve filmu vyskytuje scéna, v níž na jižanských pláních dává náhradní otec své dceři dojemné životní lekce, a zároveň pasáž, ve které bez uzardění ustřeluje hlavy a odsekává končetiny.
Nostalgické pocity fungují ve filmech s Rockym, se současnou podobou Ramba ale nikoli. I čtvrtý díl v zásadě rezignoval na nostalgii a více se věnoval jednorozměrným figurkám a brutalitám.
Nová lekce z násilí
Poprvé od roku 1982 se do série vrací trocha zdrženlivosti. Od prvního dílu si žádný snímek nedával před „řeží“ takto načas. Grunberg spolu se scenáristy Stallonem a Matthewem Cirulnickem představují Rambovo živobytí, jeho blízké i zájmy. Poslední krev se dokonce dotýká společenských útrap na hranici s Mexikem, ve výsledku jde ale jen o povrchní exkurzi a příležitost k dramatu. Stalloneova kamenná tvář a občasné herecké snažení je funkční, postavě ale ani on žádnou hloubku nedodává.
Rambo: Poslední krev
V důsledku je také očekávané akce relativně málo. Od zmíněného úvodu trvá prodleva bez skutečně rozvinuté akční scény až do samého finále. V něm se veterán z Vietnamu představuje ve známé poloze à la řezník na obzvláště zaneprázdněných jatkách. Násilné výjevy přitom překračují obvyklé meze i filmů nepřístupných mládeži. Náruživému publiku, které bylo z dosavadního umírněného dění zklamáno, tak film dopřeje alespoň částečnou satisfakci.
Poslední krev, obdobně jako tomu bylo v Do pekla a zpět, je ve svém finále absurdní podívaná, na rozdíl od předchozího dílu ji ale nedokáže přetvořit v katarzní, přemírou násilí skoro odosobnělý zážitek. Příliš zdařilá není ani snaha navázat na tón prvního filmu – Grunbergova vize je příliš povrchně psychologizující a nešťastným způsobem sebedojímavá.
V kontextu kolísavé kvalitativní úrovně série není Poslední krev žádný výrazný prohřešek. Jako (pravděpodobné) rozloučení s postavou jde o důstojné dílo, bohužel snad až přespříliš.