Z kvarteta premiér, které činohra pražského Národního divadla uvedla během nyní končící sezony 2018/2019 na Nové scéně, je ta nejnovější z nich, Proslov k národu, suverénně nejslabší.
Recenze: Proslov ke komu? Nepovedený konec sezony na Nové scéně
Události v kultuře: Nová scéna vede Proslov k národu (zdroj: ČT24)
Jak k Plukovníku Švecovi, tak k Návštěvě, natožpak k titulu Za krásu můžeme mít různé výhrady, ale na Nové scéně jde o inscenace, které stojí za vidění. Kdežto před Proslovem k národu se patří varovat, neboť tento kus je demonstrací zdánlivosti. Schopní herci jsou zde použiti ke kreaci, která pouze předstírá angažovanost a přemýšlení; jsou aktéry poskakující mrtvé věci.
Stejně jako u Návštěvy a Za krásu jsou diváci u Proslovu k národu usazeni na jevišti – na něm se vše předvádí i sleduje. Režiséři Jan Frič, respektive Daniel Špinar a nyní režisérka Petra Tejnorová se tím snaží prokletou dispozici Nové scény učinit studiovější a hlavně kontaktnější, zkrátka lidštější. Publikum sedí zhruba do půlkruhu v několika řadách za sebou a postupně před ně předstupují herci.
Diváky atakují verbálně a občas i fyzicky svými výstupy-monology. Například Petr Vančura hovoří „na stojáka“ o tom, jak používá pistoli, „aby dokázal žít se svými blízkými v míru“. Tereza Vilišová představuje učitelku, která ve škole zůstala poté, co byli seznáni zbytnými a propuštěni učitelé například literatury, matematiky, cizích jazyků a dalších postradatelných předmětů – a tato pedagožka nyní pomáhá likvidovat i žáky, kteří kulturně či jinak nezapadají do řady. Jindřiška Dudziaková zosobňuje „pěknou holku“, které pořád někdo sahá na zadek, jí se to nelíbí, ale kdo by jí to věřil, když je to jen pěkná holka s pěkným zadkem? A tak dál a tak podobně.
A na samém konci inscenace vede Saša Rašilov monolog o kapkách, které – kap, kap, kap – padají do kýble, chtělo by to opravit kohoutek, ale nikdo se k tomu nemá, každý deleguje nutnost zákroku na někoho jiného, až kýbl přeteče a nastává pohroma. Motiv kapání prochází celou inscenací, kýble jsou umístěny i mezi diváky a kape do nich ze stropu. Samozřejmě běží o korozi, netěsnost, lemplovství, provizorium a flikování v přeneseném, společenském slova smyslu.
Z monologů, které si pražští inscenátoři z díla italského spisovatele, dramatika, režiséra a herce Ascania Celestiniho (*1972) vybrali a upravili je, jsou některé lepší a některé horší, a těch druhých se ukáže být bohužel víc. Monology Celestini často vystavěl buď a la these na téma například prekarizace, rasismus či xenofobie, anebo z nich trčí konstrukce, která by ráda obnažila nějaký životní a společenský paradox, ale schází tomu myšlenková pronikavost na úrovni například Brechtových Hovorů na útěku (před časem je inscenovalo pražské Divadlo v Dlouhé, na repertoáru už tam bohužel nejsou).
Paradox se, mimochodem, lépe vyjevuje v dialogu než v monolozích… Vůbec nejde o to, tedy alespoň mně ne, zda se prezentují názory levicové či pravicové, jaká politická agenda přichází v té které inscenaci na pořad dne (u Proslovu k národu jasně levicová). Podstatný je způsob myšlení, schopnost vyslovit svůj obraz světa a učinit jej pro diváka pochopitelný a uvěřitelný, byť ten s ním nemusí ideově souhlasit.
Celou recenzi Josefa Chuchmy si můžete přečíst na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.