Nové album Mariana Friedla Píseň země v sobě spojuje všechna autorova řemesla – je nejen všestranným hudebníkem, ale také muzikologem a publicistou. Hudebně je přitom rozkročen od valašského folkloru až k jazzu. A vše je na jeho albu slyšet.
Recenze: Píseň země zní jako Moravskoslezské Beskydy
Mariana Friedla budou znát i milovníci tvorby nedávno zesnulé Jitky Šuranské, výraznou měrou se podílel na jejích ceněných albech Divé husy a Beránci a vlci (recenze). Slyšet jej ale můžeme na dobré dvacítce různých alb, natáčel jak s Ivou Bittovou, tak s lidovými muzikanty či jazzmany.
Jako na salaši
Svou nahrávku Píseň země vytvořil hluboko v horách Moravskoslezských Beskyd, což má svou logiku – právě na těchto místech nahrané lidové písně (až na dvě autorské výjimky, z nichž jednu napsal sám Friedl, druhou pak Františka Pituchová) vznikaly.
K tomuto kroku produkce nahrávací společnosti Animal Music nesáhla poprvé, již album ostravického ženského vokálního souboru Grunik bylo nahráno na lesní pasece. A nepřekvapí tedy, že ženské (a pro přesnost: i dva mužské) hlasy Gruniku zní i na Friedlově albu, zároveň slyšíme i soubor RukyNaDudy z Frenštátu pod Radhoštěm.
RukyNaDudy při natáčení alba Píseň země
Jistě to nebylo nahrávání snadné, ovšem z výsledného zvuku je vyloženě cítit jistě krásné okolní prostředí a jeho klid. Hudebníky samotné pak na nahrávkách ještě provázejí autentické zvuky. Například v písni Hudba gruní vnímáme vedle píšťal a vzdáleného mužského sboru i broušení kosy („hraje“ na ni Martin Skotnica), těžko definovatelné klepání a k tomu i bič, ozvěny okolního prostředí, vše přitom krásně sejmuto a smícháno. Autentické zvuky jen přispívají k celkovému dojmu z výborného alba, připadáme si totiž, jako bychom byli doslova na nějaké salaši či pastvině svědky hry, zpěvu či halekání.
Průvodce autentickou i současnou beskydskou hudbou
O tom, jaká hudba je na albu zachycena, o jejích kořenech a souvislostech píše Marian Friedl v zasvěceném eseji úvodem bookletu. Každá píseň je zde pak provázena doplňujícím komentářem, cennými informacemi, které běžný posluchač nejspíš nezná. A nezná pravděpodobně ani všechny ty krásné lidové písně, zachycující radosti i strasti (těch více) života na salaších a pastvinách.
Zajímavé je přitom srovnání dvou nových písní s autentickými lidovými – ani u jedné posluchač, pokud není skutečným znalcem lidového odkazu, nepozná, že vznikly nedávno. Ovšem je třeba zdůraznit, že se nejedná o nějaké klony, jaké by možná vytvořil počítačový program, ale o svébytné kompozice.
Při poslechu Halekačky tětky Fanky od Františky Pituchové úplně vidíme, jak na sebe pasačky krav volají. V rozmáchlém zpěvu z Friedlova autorského příspěvku Aj, ta Lysa hora zaznamenáme jak autora samotného, hrajícího i na píšťaly, tak dudy Vlastimila Bjačka.
Marian Friedl vydal loni také album Beskydská odysea, jež s deskou Píseň země tvoří ideální dvojici – i zde slyšíme především Friedla samotného, někdy doprovázeného dalšími zpěváky či muzikanty, nahrávka přitom zároveň slouží jako jakýsi průvodce beskydskou hudbou. Počínaje Friedlovým představením všemožných lidových nástrojů v úvodním textu a následně jejich poslechem v jednotlivých nahrávkách. Máme tak možnost poznat skutečně zblízka velice zajímavý odkaz našeho folkloru, přitom v podobě, jež je jak autentická, tak současná.