Nové album Beránci a vlci nahrála houslistka a zpěvačka Jitka Šuranská se svou kapelou Trio, přibrala ale i další muzikanty, - a společně vytvořili hudbu vzpírající se jakémukoli zařazení.
Recenze: Jitka Šuranská v rouše beránčím i vlčím
Což je, přiznejme, jedině dobře! Podíváme-li se totiž na soupis hudebníků, vedle Jitky Šuranské a jejího tria se na albu ještě podílel Ženský sbor z Kudlovic, soubor RukyNaDudy a Sdružení nezávislých jazzmenů. Setkávají se zde tak Šuranské hledačský přístup k lidové hudbě s tradičním ženským sborovým zpěvem a obnovováním archaických stylů hry i nástrojů a jazzově laděnou hrou. Všichni zúčastnění přitom mají bohatou hudební praxi, od avantgardy až k symfonické hudbě, a to vše se na albu projevuje.
Ač by se to mohlo zdát, Beránci a vlci rozhodně nejsou nějakým pietním pohledem na folklorní odkaz Beskyd, Javorníků a Dolňácka, lidovky jsou aranžemi oživeny, nemluvě o jazzovém koření.
Kromě toho, vedle deseti lidových písní jsou na albu také tři původní, jejichž autorem je kontrabasista Marian Friedl. A nelze nezmínit, byť jen na okraj - a aniž bychom násilně hledali nějaké linky s hudbou alba Beránci a vlci -, že právě v Hukvaldech, z jejichž okolí pochází hned čtyři písně, se narodil a vyrůstal Leoš Janáček…
Bezešvé míchání
Jak již bylo naznačeno, album míchá různé vlivy, míchání je to přitom zcela bezešvé – tak třeba v písni Hradiště, již dle názvu pocházející z Dolňácka, slyšíme přesto v úvodu těžko určitelné zvuky, snad harmonia, snad niněry, kdoví, klidně by mohly být (jistě ale nejsou) syntetické, než nastoupí ženské hlasy v tklivé melodii písně o dívkách naříkajících nad svými galány mašírujícími do vojny. Vystřídá je sólo sopránsaxofonu a pastýřské píšťaly, jemně mimo folklórní kánon, po němž přijde spíše jazzová mezihra kontrabasu.
A poté následuje pasáž asociující aranže Jaroslava Krčka a jeho Chorey Bohemicy, s výraznými perkusemi a bicími, uzavřená zcela jazzovým breakem, uvádějícím opět saxofon s jasně jazzovým sólem, které by se jistě líbilo Paulu Desmondovi.
Sólem, které se rozvine do krásně swingující souhry celé kapely, jež ovšem místy traktuje původní melodický motiv, jen rychleji a ne tak tklivě. Píseň pak končí, jako v cyklickém uzavření, ženským sborem. Vše přitom do sebe krásně přechází, ladí.
„Mnohem barevnější, než jsme čekali“
A to samé platí i pro další aranže, jako třeba v původní Friedlově skladbě Beskydský chameleon, kdy sólo na koncovku, bezdírovou píšťalu, čerpající z lidových motivů a provázené chvílemi mandolinou přechází po sekané mezihře i s perkusemi až do jazzového vření – a pak se opět zklidňuje.
Podobně by se dalo psát o všech písních, snad jen ještě o jedné: Starodávný III je lidová píseň z Hukvaldských Beskyd, v nové aranži ovšem pod „lidovým“ zpěvem slyšíme po cimbálu zprvu krásně swingující kytaru s kontrabasem, citlivě provázenou „lidovou“ píšťalou, po níž nastupuje instrumentální mezihra s proplétajícími se linkami všech nástrojů. Krásně čisté.
Zmiňuje-li Marian Friedl v průvodním textu styčnou hranici mezi dvěma světy, tím beránčím a tím vlčím, čímž míní dobro a zlo, veselí a smutek pozitivní a negativní, a píše, že právě na této styčné ploše je svět „mnohem barevnější, než jsme čekali“, lze to vztáhnout i na hudební stránku alba, prolínající v sobě všeliké inspirace. A moc by mě překvapilo, a byla by to velikánská škoda, pokud by si Beránci a vlci nezískali přízeň nejen kritiků, ale hlavně posluchačů.