Ze slovutného Varšavského podzimu dorazila na festival Dny nové opery Ostrava (NODO) inscenace opery italského skladatele Salvatora Sciarrina Luci mie traditrici (Oči mé zrádné). Posluchači si umělecky nekompromisní a veskrze objevné a originální dílo mohli vychutnat v dokonalém provedení. Velkolepý zážitek, jemuž není co vytknout, lze jen děkovat polským umělcům a Ostravské bandě.
Sedmdesáti let se letos dožívá Salvatore Sciarrino. O jak významného komponistu jde, dokládá, že mu Teatro alla Scala a Staatsoper Unter den Linden k narozeninám uvedly novou operu. Menší, avšak krásný dáreček mu nadělily také Dny nové opery Ostrava (NODO), a společně s ním potěšily také všechny návštěvníky festivalu.
Dvacet let stará opera Luci mie traditrici vypráví příběh inspirovaný renesančním skladatelem Carlem Gesualdem, který přistihl svou manželku in flangranti a dosti drsným způsobem s ní i s jejím milencem naložil. Sciarrino libreto adaptoval podle hry ze 17. století a téma zpracoval úplně jinak, než jak by si znalec běžných operních produkcí vůbec dokázal představit.
Dosud neslyšené
Nejdůvěrněji zní úvodní madrigal francouzského pozdně renesančního skladatele Clauda Le Jeunea, který se následně dekonstruován vrací v mezihrách. Starou hudbou, jejíž publikum před sílou hlasu dávalo přednost jeho ohebnosti a pružnosti, je inspirován i zbytek díla, které, poněkud enigmaticky řečeno, ohlušuje svou ztišeností.
Čtveřice sólistů, mezzosopranistka Anna Radziejewska a basbaryton Artur Janda v rolích manželů, kontratenorista Jan Jakub Monowid coby milenec a baryton Andrzej Lenart jako sluha, předvedla neskutečnou plejádu výrazů s mnoha glissandy, náhlými crescendy i decresendy, rychlou deklamací repetitivních replik připomínající ptačí švitoření. Dosud neslyšený způsob zpěvu, nic jako Nessun Dorma, přesto stále něco z italského pění.
Těžko slovy popsat nové akustické universum, které polští sólisté, do jednoho úžasně připravení, ze svých hrdel vyloudili. Posluchače naprosto uhranuli a nedovolili mu ani chvilkovou ztrátu koncentrace. Zatímco opulentní operní produkce mohou činit dojem, že je divák hudbou zaléván či zaplavován, tentokrát byl spíše vcucáván, absorbován do jejího nitra.
Orchestr složený ze smyčců, dechů a perkusí má rovněž úlohu zcela mimo rámec běžné praxe. Ostravská banda, residenční těleso festivalu, které Sciarrinovu hudbu dobře zná, pod taktovkou Lilianny Krych podalo výkon, kterému pro jeho absolutní uměleckou ryzost, stoprocentní souhru a přesnost nelze nic vytknout.
Hráči operují na hraně rejstříků svých nástrojů a používají nestandardní techniky, z díry to hučelo, syčelo, šumělo, klapalo, svištělo, profukovalo a kdo ví, co ještě. Imitace přírodních zvuků, zpěvu ptáků, šustění větru, tlukotu srdce vyvrcholily meditativní pasáží v druhém jednání věrně ztvárňující oddechování noci. Učarovávající nádhera.
Překrásná i chytrá je jednoduchá, kosmicky působící scéna s třemi velkými otáčivými kruhy, částečně zrcadlovými, které s pomocí svícení a videoprojekce vytvářely světelné efekty výborně souznějící s jemností muziky. Krom toho s nimi sólisté, vedení režisérkou Piou Partum k práci s tělesností a gestem, jež vyústila v intenzivní psycho-emoční vykreslení situací či konstelací a charakterů, mohli hypnoticky otáčet.
Vzácná interpretační dokonalost
Recenzentovi je až stydno o tak umělecky nekompromisním a křehkém díle psát, protože jakýkoliv pokus o jeho popis či hodnocení musí být nevyhnutelně neadekvátní. Škoda, že není veškerá soudobá hudba zahrána se stejnou suverenitou a dokonalostí, jako Luci mie traditrici na festivalu NODO. Nejenže by posluchači slyšeli trochu jiná díla, ale třeba by jich v sálech sedávalo víc.
