Recenze: Neil Gaiman vede čtenáře do temných hlubin dětství

Román britského prozaika, scenáristy, autora komiksů a publicisty Neila Gaimana Oceán na konci cesty je knihou, po níž mohou sáhnout jak malí, tak velcí – každý si v ní možná sice najde něco jiného, zklamán však nebude nikdo.

Neil Gaiman je u nás znám především jako autor úspěšně zfilmované Koraliny, a stejně tak i jeho Oceán na konci cesty vlastně pracuje s průchodem do jiného světa – ovšem sáhneme-li po termínu alternativní realita, jen vše zdeklasujeme a zbavíme magicky poetického kouzla.

Protože pro obě hlavní postavy knihy, sedmiletého chlapce a jedenáctiletou Lettii Hempstockovou, je to svět víc než skutečný, a také smrtelně nebezpečný.

Žádné náhody neexistují

Gaiman sám má jistě knihy s fantaskní, ba pohádkovou tematikou rád, sám ve své studii o pohádkách z výboru textů Postřehy z poslední řady píše toto: „V době dospívání jsem si chtěl přečíst pohádku, která by se nestyděla za to, že je pohádka, a stejně tak by se nestyděla za to, že je určena dospělým…“ A o kousek dál zmiňuje, že na regálech žádnou takovou nenašel, rozhodl se tedy si ji napsat sám. A je jedno, že tehdy měl na mysli svou knihu Hvězdný prach.

Děj Oceánu na konci cesty je v podstatě jednoduchý: dospělý vypravěč se vrací do míst svého dětství, aby se účastnil rodinného pohřbu, ovšem již během prvních vět se dozvídáme, že cestou z pohřbu někde náhodně odbočil, a nakonec dojel až na místa, kde se mu začaly vracet dávno zapomenuté (anebo potlačené?) vzpomínky. Náhodou? Ale kdepak, v tomhle světě žádné náhody neexistují!

A pak se již rozvíjí smršť vzpomínek, které se před ním odvíjejí, obnažují jako slupky svlékané cibule, a jak děj houstne, houstne i všudypřítomné zlo. Dochází k boji – doslova – na život a na smrt. Podrobnosti i vyústění netřeba uvádět, spíše obecné zamyšlení.

Pro děti pohádka, pro dospělé něco z Junga

Aniž bychom sahali po analytické hantýrce, odvolávali se na C. G. Junga a podobně, je jisté, že Gaimanovi se podařilo hrábnout hluboko do podvědomí, či spíše, nevědomí – tam mají totiž všechny ty potvůrky a příšery, které jeho román zalidňují, domovské právo. Děti se jich mohou bát jako pohádkových strašidel a netvorů, pro dospělé pak mohou symbolizovat vše, co probublává z hlubin jejich duší, to vše, co jak kultura, tak náš moderní svět potlačuje.

A byť jsem sliboval, že Junga necháme spát, jeden jeho citát si přeci jen neodpustím: „Démonii přírody, nad níž lidský duch zdánlivě triumfoval, do sebe neprohlédnutu pohltil a stal se tak marionetou ďáblovou. K tomu mohlo dojít pouze proto, jelikož věříme, že jsme démony tím, že je vykládáme jako pověry, vyřídili. Přitom jsme přehlédli, že jsou v podstatě projekcemi, tedy produkty jistých faktorů v lidské duši. Ovšem pokud tyto produkty uznáme za nevlastní a ilusorní, jejich prameny vůbec neotřeseme, ani je nezbavíme účinu. Naopak – znemožníme-li démonům usídlovat se ve skalách, lesích, horách a řekách, využijí člověka jako daleko pohodlnějšího místa k obývání.“

A přesně to se také děje, ona démonie totiž nejenže kraluje na vlastní půdě, v místech, kam se oba hrdinové vydávají, ale proniká i do „našeho“ světa. A to dost razantně. A také nelítostně. Hladově.

Příšery v nás

Gaimanovy příšery jsou jakési hadry, mající sice tvar, ovšem prázdné – a obsah, tedy jejich „tělo“, do nich vkládáme my sami, naše fobie, předtuchy, obsese… Román přitom, navzdory Jungovu citátu a s ním spojeným úvahám, rozhodně není školometským cvičením z aplikované analytické psychologie.

Čte se skvěle, i díky průzračnému jazyku, zároveň je velice asociativní. Nevím jak, ale i mně se, stejně jako hrdinovi příběhu – tomu dospělému vypravěči – náhle, jako po klepnutí kouzelným kladívkem, s až překvapující intenzitou vybavují zasuté vzpomínky z dětství. Pravda, žádní rejnovlci v nich nelétají, ale i tak…

Vše ještě umocňují úžasné ilustrace Elise Hurstové, vycházející ze starých dětských knih, někdy naprosto realistické, jindy v jednom reji, naznačujícím všechny ty hrůzy, kterými bylo chlapci a Lettii čelit, vše mistrně zvládnuté několika tahy. Celkovému dojmu pak napomáhá nápaditá grafická úprava, kdy se někdy text s ilustrací slévá na jediné stránce, prostupuje jí. Z Gaimanova Oceánu na konci cesty se tak stává něco, co je radost nejen číst, ale i držet v ruce a jen se dívat.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Kvíz: Vyznáte se v dobrodružstvích barona Prášila?

Jeho život byl plný neuvěřitelných dobrodružství. Většinou ale vymyšlených. Před 305 lety se narodil Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen, předobraz barona Prášila. Nejen své sousedy v rodném dolnosaském městečku Bodenwerder bavil notně přibarvenými historkami z vojenské služby. V Česku je řada fantastických příběhů známá hlavně díky filmu z roku 1961. Ověřte si v kvízu, jak dobře znáte – nebo aspoň dovedete odhadnout – barona Prášila a jeho fantaskní eskapády.
včera v 08:00

Zlín patří na týden designu

Ve Zlíně se koná týden designu. Mezinárodní festival do 13. května nabízí výstavy, módní přehlídky i workshopy. Akci nazvanou Zlin Design Week pořádá Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati.
9. 5. 2025

Na Bartošku vzpomíná Eben, Trojan i Crowe. Ve Varech by mohl mít ulici

Velkorysý, charismatický herec i člověk se smyslem pro humor, opakuje se ve vzpomínkách na Jiřího Bartošku. Filmový a divadelní herec zemřel 8. května. O trvalejší vzpomínku usiluje petice, která se zasazuje o přejmenování ulice Moskevská v Karlových Varech na ulici Jiřího Bartošky. Ten byl několik desetiletí prezidentem tamního filmového festivalu. Na setkání s ním zavzpomínala i jedna z festivalových hvězd Russell Crowe.
9. 5. 2025Aktualizováno9. 5. 2025

Břečka, nebo budoucnost? AI obrázky v sobě mají morbidní odér, říká expert

Reklamy na plakátech, titulní stránky časopisů, ale i lidskoprávní kampaně – to všechno lze vytvořit pomocí obrazových generátorů, které nahrazují práci kreativců, grafiků či fotografů. Jejich práci ale předtím bez souhlasu vytěžily, podotýká v rozhovoru pro ČT24 reklamní fotograf Adam Bartas. Vizuální kultura se podle něj nenávratně mění, což prý přinese i inflaci tohoto syntetického obsahu.
9. 5. 2025

„Obrovský frajer, rovný chlap“. Zemřel herec Jiří Bartoška

Ve věku 78 let zemřel Jiří Bartoška. Filmografie tohoto herce, oblíbeného i díky charismatu, čítá desítky rolí. Zapsal se například v trilogii z pravěké Osady Havranů, jako lékař záchranné služby v seriálu Sanitka či v komedii Teorie tygra, za niž získal Českého lva. Přes tři desetiletí stál také v čele filmového festivalu v Karlových Varech, který po sametové revoluci pomohl znovu vybudovat.
8. 5. 2025Aktualizováno8. 5. 2025

Euforii i obavy zachycuje program ČT k výročí konce války

Česká televize připravila k připomenutí osmdesáti let od konce druhé světové války desítky premiérových dokumentů a dílů dokumentárních cyklů. Přinášíme výběr některých z nich, k vidění jsou či budou na obrazovce i v iVysílání.
8. 5. 2025

„A hrdý buď, žes vytrval...“ Hrdý Budžes dosáhl tisícovky repríz, nejvíc to není

Inscenace Hrdý Budžes slaví tisící reprízu. Hra podle bestselleru Ireny Douskové získala diváckou popularitu i díky obsazení Báry Hrzánové do hlavní role osmileté Helenky, která ze svého pohledu komentuje život v normalizaci. Tisícáté přestavení je na českých scénách určitě úspěch, i když do rekordmana, jímž je Kouzelný cirkus, Hrdému Budžesovi ještě pár tisíc chybí.
7. 5. 2025

Hudební ceny Apollo za rok 2024 ukázaly na Ankiho a Pam Rabbit

Ceny české hudební kritiky Apollo označily za nejlepší loňské album I Want To Feel Safe od rappera Ankiho, které už letos obdrželo i cenu Vinyla. Oceněna byla i zpěvačka Pam Rabbit za singl Space.
7. 5. 2025
Načítání...