Recenze: Neil Gaiman vede čtenáře do temných hlubin dětství

Román britského prozaika, scenáristy, autora komiksů a publicisty Neila Gaimana Oceán na konci cesty je knihou, po níž mohou sáhnout jak malí, tak velcí – každý si v ní možná sice najde něco jiného, zklamán však nebude nikdo.

Neil Gaiman je u nás znám především jako autor úspěšně zfilmované Koraliny, a stejně tak i jeho Oceán na konci cesty vlastně pracuje s průchodem do jiného světa – ovšem sáhneme-li po termínu alternativní realita, jen vše zdeklasujeme a zbavíme magicky poetického kouzla.

Protože pro obě hlavní postavy knihy, sedmiletého chlapce a jedenáctiletou Lettii Hempstockovou, je to svět víc než skutečný, a také smrtelně nebezpečný.

Žádné náhody neexistují

Gaiman sám má jistě knihy s fantaskní, ba pohádkovou tematikou rád, sám ve své studii o pohádkách z výboru textů Postřehy z poslední řady píše toto: „V době dospívání jsem si chtěl přečíst pohádku, která by se nestyděla za to, že je pohádka, a stejně tak by se nestyděla za to, že je určena dospělým…“ A o kousek dál zmiňuje, že na regálech žádnou takovou nenašel, rozhodl se tedy si ji napsat sám. A je jedno, že tehdy měl na mysli svou knihu Hvězdný prach.

Děj Oceánu na konci cesty je v podstatě jednoduchý: dospělý vypravěč se vrací do míst svého dětství, aby se účastnil rodinného pohřbu, ovšem již během prvních vět se dozvídáme, že cestou z pohřbu někde náhodně odbočil, a nakonec dojel až na místa, kde se mu začaly vracet dávno zapomenuté (anebo potlačené?) vzpomínky. Náhodou? Ale kdepak, v tomhle světě žádné náhody neexistují!

A pak se již rozvíjí smršť vzpomínek, které se před ním odvíjejí, obnažují jako slupky svlékané cibule, a jak děj houstne, houstne i všudypřítomné zlo. Dochází k boji – doslova – na život a na smrt. Podrobnosti i vyústění netřeba uvádět, spíše obecné zamyšlení.

Pro děti pohádka, pro dospělé něco z Junga

Aniž bychom sahali po analytické hantýrce, odvolávali se na C. G. Junga a podobně, je jisté, že Gaimanovi se podařilo hrábnout hluboko do podvědomí, či spíše, nevědomí – tam mají totiž všechny ty potvůrky a příšery, které jeho román zalidňují, domovské právo. Děti se jich mohou bát jako pohádkových strašidel a netvorů, pro dospělé pak mohou symbolizovat vše, co probublává z hlubin jejich duší, to vše, co jak kultura, tak náš moderní svět potlačuje.

A byť jsem sliboval, že Junga necháme spát, jeden jeho citát si přeci jen neodpustím: „Démonii přírody, nad níž lidský duch zdánlivě triumfoval, do sebe neprohlédnutu pohltil a stal se tak marionetou ďáblovou. K tomu mohlo dojít pouze proto, jelikož věříme, že jsme démony tím, že je vykládáme jako pověry, vyřídili. Přitom jsme přehlédli, že jsou v podstatě projekcemi, tedy produkty jistých faktorů v lidské duši. Ovšem pokud tyto produkty uznáme za nevlastní a ilusorní, jejich prameny vůbec neotřeseme, ani je nezbavíme účinu. Naopak – znemožníme-li démonům usídlovat se ve skalách, lesích, horách a řekách, využijí člověka jako daleko pohodlnějšího místa k obývání.“

A přesně to se také děje, ona démonie totiž nejenže kraluje na vlastní půdě, v místech, kam se oba hrdinové vydávají, ale proniká i do „našeho“ světa. A to dost razantně. A také nelítostně. Hladově.

Příšery v nás

Gaimanovy příšery jsou jakési hadry, mající sice tvar, ovšem prázdné – a obsah, tedy jejich „tělo“, do nich vkládáme my sami, naše fobie, předtuchy, obsese… Román přitom, navzdory Jungovu citátu a s ním spojeným úvahám, rozhodně není školometským cvičením z aplikované analytické psychologie.

Čte se skvěle, i díky průzračnému jazyku, zároveň je velice asociativní. Nevím jak, ale i mně se, stejně jako hrdinovi příběhu – tomu dospělému vypravěči – náhle, jako po klepnutí kouzelným kladívkem, s až překvapující intenzitou vybavují zasuté vzpomínky z dětství. Pravda, žádní rejnovlci v nich nelétají, ale i tak…

Vše ještě umocňují úžasné ilustrace Elise Hurstové, vycházející ze starých dětských knih, někdy naprosto realistické, jindy v jednom reji, naznačujícím všechny ty hrůzy, kterými bylo chlapci a Lettii čelit, vše mistrně zvládnuté několika tahy. Celkovému dojmu pak napomáhá nápaditá grafická úprava, kdy se někdy text s ilustrací slévá na jediné stránce, prostupuje jí. Z Gaimanova Oceánu na konci cesty se tak stává něco, co je radost nejen číst, ale i držet v ruce a jen se dívat.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

„Dyť to zvládnou i malé holky!“ Ženy malovaly zátiší, šachy i traumata

Nebyli jen staří mistři, ale i staré mistryně, zdůrazňuje retrospektiva připravená Národní galerií Praha. Představuje umělkyně, které působily ve střední Evropě, Nizozemí a na území Itálie od středověku do konce devatenáctého století. Podle galerie jde o první soubornou přehlídku tohoto typu v Česku.
před 4 hhodinami

Úředník slovenského resortu kultury odnesl z muzea Donatellovu bustu

Ze Spišského muzea ve slovenské Levoči zmizela busta mladé ženy od renesančního umělce Donatella, informoval slovenský server Aktuality.sk. Podle něj ji z depozitáře za doprovodu policie v kuklách ve čtvrtek odnesl generální tajemník služebního úřadu ministerstva kultury a nejbližší spolupracovník ministryně Martiny Šimkovičové Lukáš Machala na dosud neznámé místo. Dílo, jehož pravost se potvrdila teprve začátkem letošního roku, mělo být zpřístupněno veřejnosti na podzim.
před 7 hhodinami

Dvě kamarádky a jeden manžel řeší v ostravské Aréně své životy

Dvě ženy a jeden muž, nevěra i pomsta. Hořká komedie Kamarádky nabízí v trpký pohled na manželství i přátelství. Hru slovenského dramatika Pavola Weisse, kterou uvádí Komorní scéna Aréna v Ostravě, inspirovaly skutečné příběhy.
před 10 hhodinami

Ve Zlíně se promítají filmy pro děti a mládež z padesáti zemí

Ve Zlíně začal filmový festival pro děti a mládež. Téměř tři sta snímků z padesáti zemí světa se bude promítat do 4. června. Vítězné tituly Zlín Film Festivalu si odnesou Zlatý střevíček, cena za mimořádný přínos patří trikovému mistrovi Borisi Masníkovi a herečce Simoně Stašové.
včeraAktualizovánovčera v 20:26

Mimina lezou po Žižkovské věži už čtvrtstoletí. Nemají být roztomilá

Váží přes tři sta kilo, místo obličeje mají čárový kód a udrží se na svislé ploše. Na žižkovské televizní věži v Praze se černá laminátová mimina v nadživotní velikosti poprvé objevila 29. května 2000. Nejprve dočasně, nakonec pro velký úspěch nastálo. „Kdyby náhodou došlo k tomu, že sem Rusové pošlou atomovou bombu, tak věž asi půjde do kopru, ale mimina vydrží nekonečně,“ prohlásil jejich „otec“ David Černý v 90’ ČT24 moderované Jiřím Václavkem.
včera v 17:05

Do Česka míří film, jemuž se v Cannes tleskalo 19 minut

Mezigenerační trauma jedné umělecky založené rodiny zvedlo publikum canneského festivalu na nohy na devatenáct minut vyplněných potleskem. Pro české distributory i to může být posvěcením šťastné ruky. Filmy totiž někdy nakupují už roky před premiérou, kdy nemají k dispozici ani scénář, což může přinést obchodní riziko. Jindy vybírají přímo na festivalu.
včera v 10:40

Příběh zámku z Trutnovska inspiroval filmaře, teď je komplex na prodej

Komplex Nové Zámky na Trutnovsku je na prodej. Do povědomí veřejnosti se dostal v souvislosti s chováním majitelů vůči muži, který jim odmítl prodat pozemky. Příběh se poté stal předobrazem filmu Zahradníkův rok. Firma ruského podnikatele Alexeje Zacharova se zbavuje zámku i čtyřiceti hektarů polností, stavebních parcel a vodní plochy. Z dříve oblíbeného místa k procházkám udělal majitel téměř pevnost obehnanou žiletkovým drátem.
včera v 07:00

„Vyčištění“ Postoloprt stálo život stovky Němců. Na vyšetření nebyl zájem, říká Padevět

Těsně po konci druhé světové války, na začátku června 1945, zavraždili českoslovenští vojáci v Postoloprtech minimálně 763 civilistů. Bez soudu byli postříleni a pohřbeni v masových hrobech německy mluvící obyvatelé. Ačkoliv byla dva roky poté zřízena vyšetřovací komise, odsouzen nikdo nebyl. K událostem se v nové knize vrací spisovatel Jiří Padevět.
28. 5. 2025
Načítání...