Román britského prozaika, scenáristy, autora komiksů a publicisty Neila Gaimana Oceán na konci cesty je knihou, po níž mohou sáhnout jak malí, tak velcí – každý si v ní možná sice najde něco jiného, zklamán však nebude nikdo.
Neil Gaiman je u nás znám především jako autor úspěšně zfilmované Koraliny, a stejně tak i jeho Oceán na konci cesty vlastně pracuje s průchodem do jiného světa – ovšem sáhneme-li po termínu alternativní realita, jen vše zdeklasujeme a zbavíme magicky poetického kouzla.
Protože pro obě hlavní postavy knihy, sedmiletého chlapce a jedenáctiletou Lettii Hempstockovou, je to svět víc než skutečný, a také smrtelně nebezpečný.
Žádné náhody neexistují
Gaiman sám má jistě knihy s fantaskní, ba pohádkovou tematikou rád, sám ve své studii o pohádkách z výboru textů Postřehy z poslední řady píše toto: „V době dospívání jsem si chtěl přečíst pohádku, která by se nestyděla za to, že je pohádka, a stejně tak by se nestyděla za to, že je určena dospělým…“ A o kousek dál zmiňuje, že na regálech žádnou takovou nenašel, rozhodl se tedy si ji napsat sám. A je jedno, že tehdy měl na mysli svou knihu Hvězdný prach.
Děj Oceánu na konci cesty je v podstatě jednoduchý: dospělý vypravěč se vrací do míst svého dětství, aby se účastnil rodinného pohřbu, ovšem již během prvních vět se dozvídáme, že cestou z pohřbu někde náhodně odbočil, a nakonec dojel až na místa, kde se mu začaly vracet dávno zapomenuté (anebo potlačené?) vzpomínky. Náhodou? Ale kdepak, v tomhle světě žádné náhody neexistují!
A pak se již rozvíjí smršť vzpomínek, které se před ním odvíjejí, obnažují jako slupky svlékané cibule, a jak děj houstne, houstne i všudypřítomné zlo. Dochází k boji – doslova – na život a na smrt. Podrobnosti i vyústění netřeba uvádět, spíše obecné zamyšlení.
Pro děti pohádka, pro dospělé něco z Junga
Aniž bychom sahali po analytické hantýrce, odvolávali se na C. G. Junga a podobně, je jisté, že Gaimanovi se podařilo hrábnout hluboko do podvědomí, či spíše, nevědomí – tam mají totiž všechny ty potvůrky a příšery, které jeho román zalidňují, domovské právo. Děti se jich mohou bát jako pohádkových strašidel a netvorů, pro dospělé pak mohou symbolizovat vše, co probublává z hlubin jejich duší, to vše, co jak kultura, tak náš moderní svět potlačuje.
A byť jsem sliboval, že Junga necháme spát, jeden jeho citát si přeci jen neodpustím: „Démonii přírody, nad níž lidský duch zdánlivě triumfoval, do sebe neprohlédnutu pohltil a stal se tak marionetou ďáblovou. K tomu mohlo dojít pouze proto, jelikož věříme, že jsme démony tím, že je vykládáme jako pověry, vyřídili. Přitom jsme přehlédli, že jsou v podstatě projekcemi, tedy produkty jistých faktorů v lidské duši. Ovšem pokud tyto produkty uznáme za nevlastní a ilusorní, jejich prameny vůbec neotřeseme, ani je nezbavíme účinu. Naopak – znemožníme-li démonům usídlovat se ve skalách, lesích, horách a řekách, využijí člověka jako daleko pohodlnějšího místa k obývání.“
A přesně to se také děje, ona démonie totiž nejenže kraluje na vlastní půdě, v místech, kam se oba hrdinové vydávají, ale proniká i do „našeho“ světa. A to dost razantně. A také nelítostně. Hladově.
Příšery v nás
Gaimanovy příšery jsou jakési hadry, mající sice tvar, ovšem prázdné – a obsah, tedy jejich „tělo“, do nich vkládáme my sami, naše fobie, předtuchy, obsese… Román přitom, navzdory Jungovu citátu a s ním spojeným úvahám, rozhodně není školometským cvičením z aplikované analytické psychologie.
Čte se skvěle, i díky průzračnému jazyku, zároveň je velice asociativní. Nevím jak, ale i mně se, stejně jako hrdinovi příběhu – tomu dospělému vypravěči – náhle, jako po klepnutí kouzelným kladívkem, s až překvapující intenzitou vybavují zasuté vzpomínky z dětství. Pravda, žádní rejnovlci v nich nelétají, ale i tak…
Vše ještě umocňují úžasné ilustrace Elise Hurstové, vycházející ze starých dětských knih, někdy naprosto realistické, jindy v jednom reji, naznačujícím všechny ty hrůzy, kterými bylo chlapci a Lettii čelit, vše mistrně zvládnuté několika tahy. Celkovému dojmu pak napomáhá nápaditá grafická úprava, kdy se někdy text s ilustrací slévá na jediné stránce, prostupuje jí. Z Gaimanova Oceánu na konci cesty se tak stává něco, co je radost nejen číst, ale i držet v ruce a jen se dívat.
