V Národním divadle si pletou veksláky z devadesátých let s europoslanci a považují to za nekorektní satiru. Tak lze shrnout pražskou inscenaci Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí, která završila letošní sezonu. Pěkné hudební nastudování kazí režijní pojetí bratří Cabanů, které nelze popsat než jako trapné. Vtipy na účet uprchlíků utonulých ve Středozemním moři jsou pak zcela za hranou a vzbuzují morální znechucení.
Ansámbl Státní opery je momentálně bez stálé scény, avšak i přesto potřebuje umělecky neustrnout. Připravit slavnou operetu Jacquesa Offenbacha v azylu v Hudebním divadle Karlín, kde se hraje převážně muzikálový repertoár a kde Nabucco či Rigoletto působili poněkud nepatřičně, je řešením elegantním. Rovněž provést kus v bloku během čtyř večerů je krok, za nějž je třeba vedení Národního divadla ocenit, byť data 6. až 9. července, kdy je Praha nejprázdnější v roce, jsou zvláštní. Asi je toho času v Karlíně levný nájem.
A konečně, učinit z Orfea v podsvětí satiru soudobé politické reprezentace se jeví v souladu s předlohou jako krok nanejvýš logický. Vždyť i ve své době byl příběh Orfea, který se kvůli nátlaku veřejného mínění vydává do podsvětí nalézt svou ve všech směrech prostopášnou ženu Eurydiku, groteskní parodií mocných. Jenže inscenační pojetí bratrů Michala a Šimona Cabanů, kteří zaktualizovaný děj i libreto se zánovními dialogy zasadili do prostor Evropského parlamentu, je eufemisticky řečeno otřesné.
Kdo by čekal portréty šedivých úředníčků ztracených v chodbách bruselských institucí, spletl by se. Europoslanci z pražské inscenace jsou popsáni z plebejské perspektivy, dle níž jsou všichni politici zkorumpovaní a kradou, rozhazují mnohaseteurové bankovky, mají naráz více milenek než průměrný Evropan za několik životů, stravují se výhradně šampaňským a kokainem a vůbec vedou životní styl Keitha Richardse v dobách jeho největších sil. Krom toho se zabývají obchodem s lidmi, pasáctvím a dealerstvím. Šokovaný divák se okamžitě ptá, zda tvůrci někdy viděli Jana Kellera nebo Jaromíra „Dinosaura“ Štětinu.
Pravděpodobnost všeho, co se na pódiu děje, je dále odmocněna tím, že poslanci si ve stylu červené knihovny přebírají manželky, které jsou zobrazovány výhradně jako lehké děvy a zlatokopky, jež je možné kdykoliv směnit za finanční prospěch, a to bez jejich protestu, pokud si samy polepší. Úvahy o paní Kellerové či Štětinové nechť laskavý čtenář podnikne sám a baví se při tom třeskutým sloganem též z dílny bratří Cabanů: „Kdo nezahýbá, není Čech!“
Vtipy, jimž se lze zasmát, se dají spočítat na prstech jedné ruky, která pohladila cirkulárku. Otřepaný fór o standardizovaném průměru knedlíčků by nevyloudil úsměv snad ani na tváři Petra Macha. Na pomazánkové máslo nakonec k velkému překvapení všech nedojde, nedaří se však humor na účet Andreje Babiše, Miloše Zemana, Angely Merkelové ani čínského prezidenta infantilně pojmenovaného „Ping Pong“.
Dalík pase uprchlice, hahaha
A nejméně ze všeho se daří humor na účet Marka Dalíka, který je oděn do tepláků s třemi bílými proužky, ověšen zlatými řetězy a vybaven pouťovými slunečními brýlemi v ceně do padesáti korun. Jestliže si někdo takto představuje image dnešních lobbistů, ustrnul mezi veksláky ze začátku 90. let a těžko může dělat jinou než zatuchlou legraci.
Vrchol hnusu nastává, když tento Dalík třímá pod pažemi tři prostitutky a říká, že integruje uprchlíky. Europoslanci se totiž, dává se v představení k lepšímu, pod vlivem svých lobbistů zasazují o přijímání běženců právě proto, aby je sami mohli pást. Vtipy, že mají běženci při překonávání Středozemního moře mořskou nemoc a někteří také nedoplavou, přičemž se na jevišti topí tanečníci v záchranných vestách, jsou odpudivé, a člověk by je očekával na koncertě kapely Ortel, ne na první scéně. Co je, proboha, vtipného na tom, že se utopí člověk?
Je však známo, že humor je vždy kontextuální, a proto je třeba sledovat také dění v hledišti, které chvílemi dosahuje úrovně toho nejintenzivnějšího absurdního divadla. To když vtipům na zalknuté migranty z čestné lóže tleská ředitel Národního divadla Jan Burian, který nedávno slavnostně a s leskem v oku přejmenovával piazzetu před Národním divadlem po autoru výroku, že lidská práva jsou univerzální a nedělitelná.
Eskamotérství inscenaci nezachrání
Bratři Cabani se pochopitelně neobejdou ani bez neodmyslitelného švejkování. Figurky v Evropském parlamentu totiž konfrontuje český komediant, který se zde dožaduje slyšení, pročež jej europoslanci v rámci umlčení střídavě podplácí a nechávají zbít policií. Je to tak legrační, že se akce opakuje hned čtyřikrát. „Mě se jen tak nezbaví,“ vzkazuje však tento spravedlivý Honza bojující za svá práva zlotřilému diktátu Bruselu.
Co naplat, že Peter Strenáčik předvádí v roli komedianta úctyhodný eskamotérský výkon plný žonglování na chůdách a hraní na housle za jízdy na jednokolce. Divák by ho chtěl vidět s jinými artisty, než jsou Cabani. Jako z jiného cirkusu působili také tanečníci, kteří se sice hýbou krásně, avšak zbytečně, protože všeobecné křepčení se děje zřejmě jen proto, aby se něco dělo…
Pěkné hudební nastudování
Orfeus v podsvětí byl po pěvecké stránce obsazen velmi zdařile. Poslechnout si „operní hvězdy v operetě“, jak lákalo Národní divadlo, je příjemné zpestření pražského hudebního života a sólisté vypadali, že se dobře baví. Nejvíce si zazpívala Jana Sibera, jejíž krásný hlas s měkkou výslovností a smyslné herectví jsou pro Eurydiku ideální.
Jistě pěli i suverénní Jaroslav Březina a v titulní roli Josef Moravec. Dobře obsazená je komediálně skvěle disponovaná Yvona Škvárová. Z menších rolí nejvíce potěšila Yukiko Kinjo. Posluchač mohl mít zpočátku jisté pochybnosti o projevu Jana Ježka, který se nakonec rozezpíval k uspokojivému výkonu, na rozdíl od Tomáše Kořínka.
Výbornou práci vykonal při hudebním nastudování dirigent Jan Chalupecký. Již od předehry bylo cítit, jak uvolněně k Offenbachově operetě přistupuje a svůj radostný ethos dokázal přenést i na téměř bezchybně hrající orchestr. Ten vedle půvabné barevnosti vynikal především zdravě prostým přednesem, neboť se muzikanti správně vystříhali jakýchkoliv laciných manýr.
I přesto je Orfeus v podsvětí celkově trapný kankán, který Národní divadlo netančí s mocnými tohoto světa, ale samo se sebou. Nakonec se totiž divák nemůže nepřiklonit k závěru, že tato inscenace nevypovídá o společenské realitě, ale pouze o svých tvůrcích. Offenbachova opereta se tak řadí k Pucciniho Tosce a Donizettiho Poprasku v opeře a uzavírá trio nepovedených představení, která zkazila dramaturgicky slibnou operní sezonu Národního divadla.
