Národní divadlo uvedlo operní komedii Gaetana Donizettiho Poprask v opeře. Na prknech Stavovského divadla se rozehrává dílo s k neuvěření sofistikovaným humorem, který si mnozí na první scéně dosud nedokázali snad ani představit. Jeho epicentry jsou rozkrok a toaleta.
Recenze: Poprask v opeře sází na rozkroky a zesměšňování zpěvu
Děj Donizettiho komedie, která se ve světě obvykle uvádí pod názvem Viva la mamma a u nás jako Poprask v opeře, si utahuje z operních klišé, belcantového zpívání, manýrů a rozmarů pěveckých hvězd a mezilidských vztahů kumštýřů u divadla obecně. Dílo, které existuje ve více verzích, bylo doplněno předehrou k jiné ze skladatelových oper Rosmonda d'Inghilterra a áriemi z jiných kusů Donizettiho a dalších mistrů.
Pražská inscenace začíná telefonátem produkčního představení, které do Prahy přijede nazkoušet a provést italská operní společnost. Vzhledem k rekonstrukci divadla, v němž se má kus hrát, musí vzít soubor zavděk tělocvičnou v Tyršově domu. K tomu nutno poznamenat, že budova Státní opery je již přes půl roku zavřená, neboť se měla začít opravovat…
Režie se ujala významná osobnost světového mimického divadla a choreograf nedávného skvělého provedení Z mrtvého domu Leoše Janáčka Radim Vizváry. Náročného úkolu „dělat legraci“ se nezalekl a z Poprasku vydobyl mistrně sofistikovaný humor hodný těch nejbřitčích krasoduchů a nejostřejších ironiků. Výčet šprýmů by byl sáhodlouhý, navíc není vhodné potencionálním divákům předem prozradit velkolepé pointy, které nutí zuřivě se plácat do stehen, pročež bude následovat výčet jen těch nejzdařilejších.
Poprask v opeře ve Stavovském divadle
Rozkrok a toaleta
Především se jedná o vtipy, které se orientují na pánský rozkrok, neboť spočívají v tom, že se do něj některý z operních pěvců udeří, což jej bolí, podrbe se v něm, což je legrační samo o sobě, případně, a to je třeba vyzdvihnout jako obzvlášť spanilomyslné, do oblasti umístí veliký předmět falického tvaru, jenž pak trčí jako ztopořený pyj. Bžunda. Chybí jen opaření slabin.
A tak Jiří Hájek coby operní pěvec Procolo vyskočí na gymnastickou kozu zcela neomylně a poté, co mu varlata k hurónskému pobavení obecenstva způsobí dostatečnou trýzeň, začne zpívat falsetem, neboť biologicky sice nepřesné, ale vžité představě, že se muži po naražení genitálií ontogeneticky na krátko vrací do fáze před mutací hlasu, není možné vzdorovat bez slz blaha. Aby toho nebylo málo, poté, co pan Hájek předstírá, že na koze nemůže udržet rovnováhu, seskočí a – hne si se zády!
Poprask v opeře ve Stavovském divadle
Kromě rubu rozkrokální dimenze má inscenace ještě líc toaletního humoru. Proto je do pravého zadního rohu vedle žebřin situována ona místnost, jíž je nejkomičtěji využito, když z ní vyběhne Josef Moravec ztvárňující německého operního tenora Guglielma vleka za sebou toaletní papír. Jeho role, založená na třeskutých národnostních stereotypech, je dokonce okořeněna o jedno peprné „Scheiße“.
Na postavě šišlajícího tenoristy s germánským akcentem lze doložit i rozvinutou propracovanost hudebního vtipu. Moravcova parodie belcanta, kdy v árii v druhém dějství úmyslně zkazí nejvyšší tón, je nápadem tak neočekávatelným a šokujícím, že nevadí, že tentýž fór předvedou snad všichni zpěváci na jevišti. Jediný, kdo srandu kazí, je Kateřina Kněžíková, která coby primadona Daria zpívá čistě a z jejího hrdla zazní i skutečné belcanto.
Ukaž prsa, Agato!
Vpravdě okouzlující jsou travestitní herecké schopnosti Marka Gurbaľa, který ztvárnil matku Agatu, jíž Donizetti předepsal mužského protagonistu. Agata se snaží přesvědčit autora opery, aby složil rondo pro její dceru, a nakonec sama začne zpívat, a dokonce i baletit, což panu Gurbaľovi nejde a je to nesmírně legrační. Také ukazuje prsa. Vzhledem k druhořadému významu umění zpěvu pro tuto roli by nebylo od věci zamyslet se, zda do ní neobsadit Richarda Genzera, který má s parodováním operních pěvkyň a baletek bohaté zkušenosti.
Ostatně, humor ve stylu nováckého pořadu Tele tele by se dal ve Stavovském divadle krájet a prodávat do zkostnatělejších operních domů. Zřejmě si to uvědomili i tvůrci inscenace, neboť na tělocvičnou kozu nechali v druhém dějství napsat slovo „skála“. Agata smaže čárku nad „a“ a připíše „la“, čímž je dokonán vtip otřásající samotné základy lidského pojmového uvažování. V Miláně by Vizváryho inscenaci mohli uvést při slavnostním zahájení příští sezony namísto plánovaného Chéniera s Netrebko.
Poprask v opeře ve Stavovském divadle
Vtip je třeba opakovat
A tak se vystudovaní konzervatoristé pitvoří představením, předstírají, že neumí zpívat, přehrávají, mají alergické záchvaty a propšíkají celý výstup, nosí komické paruky a kopou se do zadnic. Ženám se kouká pod sukně a hned dvakrát se hraje na imaginární elektrickou kytaru. Opakování je mimochodem fenomén, na němž představení staví důkladně. Dvakrát do děje vpadne i produkční s otázkou, zda by si někdo nedal kafe, aby potřetí oznámil, že kafe došlo. Evoluce humoru dokonána jest.
Do legrácek se kongeniálně zapojil také orchestr Národního divadla pod vedením Enrica Dovica. Drobné falše v dřevech a žestích polechtají bránici, četné nepřesnosti, s jakými muzikanti a zpěváci kooperují, jsou spíše kameňákem. Obzvlášť ve scéně, kdy ansámbl sólistů stojí v hledišti před první řadou, tudíž zády k dirigentovi, pročež se ani trefit nemůže.
Ale vážně. Publikum se ve Stavovském divadle kromě několika bučících a protestujících konzervativců dobře bavilo a z nejednoho hrdla zazníval nepředstíraný smích. Nutno podotknout, že premiérové obecenstvo je často naladěno velkomyslně, neboť se přijdou podívat blízcí a známí tvůrců i účinkujících. Humor je však věcí nevyzpytatelnou a je proto otázkou, jak se bude představení pozdávat divákům při reprízách. Lze jen doufat, že budou od Národního divadla vyžadovat inteligentnější, civilizovanější zábavu.