Slavné hudební drama Giacoma Pucciniho Tosca se ve Zlaté kapličce dočkalo nové inscenace. Bohužel. Francouzský režisér Arnaud Bernard děj situoval do totalitní mašinérie jakéhosi policejního státu, která však postrádá tíživou atmosféru a působí směšně. Ke komorní, intimní linii příběhu přistoupil bez jakéhokoliv vhledu a zaujetí. Představení zemdlívá do neinvenční parodie opery i dramatu jako takového.
Recenze: Nová Tosca v Národním je nechtěnou parodií opery i dramatu
Úvaha, z níž Bernard vycházel, není neplodná. Hlavní postavou opery není pěvkyně Floria Tosca milující svého snoubence, malíře Cavaradossiho, ale brutální policejní ředitel Scarpia. Příběh se proto odehrává v blíže nespecifikovaném totalitním státě a má vyobrazovat „machiavelismus moci, všeobecné podezírání, zmanipulované procesy, institucionalizaci anonymního sousedského donášení, čistky, pokleslou propagandu a svévolné věznění, zničené lidské osudy,“ jak v programu vylíčil sám režisér.
Jenže této ideji, kterou z díla bezesporu je možné vydobýt, naprosto nedostál. Zmateně pobíhajících policistů a agentů servilně plnících Scarpiovy rozkazy by se ani podprůměrně mazaný zločinec nezalekl. Úředníčci v sinalých uniformách se přemisťují z místa na místo, klapou do psacích strojů, snímají otisky prstů a telefonují. Diváka mrazí jedině z pocitu trapnosti.
Reportáž: Tosca v Národním divadle (zdroj: ČT24)
Při podrobnější analýze by inscenaci mohla být vytknuta řada chyb různé závažnosti: zbytečné doslovné pantomimy objasňující samozřejmé, papundeklové kulisy památek, naprosté opominutí náboženského rozměru dramatu, o závěrečné sebevraždě Toscy ani nemluvě. Jediný moment, kdy na publikum dýchne divadlo, je závěr prvního jednání, kdy dav na jevišti ztuhne při fotografování a Scarpia si kamsi do kanceláře odvádí mladou dívku za účelem jejího zprznění.
Nikoliv Berija, okresní estébák
Režisérské selhání je patrné i na postavě policejního ředitele. Bernard se při promýšlení její psychologie inspiroval možná nejodpornější bytostí minulého století, Lavrentijem Berijou, který s potěchou vykonával Stalinovy čistky a další mimořádně obludná zvěrstva včetně masakru v Katyni. Jistě, byť neoslnivě zpívajícímu Francescu Landolfimu však ze Scarpia vyšel tak trochu neohrabaný frustrovaný estébáček regionálního významu. A to byl na jevišti nejkomplexnější figurou.
Francesco Landolfi
K dalším hrdinům se Bernard totiž zřejmě nedostal vůbec. Herecký projev Valtera Borina coby malíře Cavaradossiho a Andy-Louise Bogzy v titulní roli si jinak vysvětlit nelze. Oba jsou ponecháni napospas svým dramatickým instinktům, což vede k hypertrofovaným gestům ze slovníku archaických operních klišé. Bogza okolo sebe v přepjatých pózách pohazuje šál a zase jej sbírá, Borin se toporně plouží jevištěm ve quasimodovském předklonu a někteří diváci brzy přestanou skrývat úšklebky, ba smích.
Je třeba zdůraznit, že ani jeden z pěvců na této parodii opery nenese vinu. Tosca Bogze z hudebního hlediska sluší, může uplatnit dramatičnost barvy svého hlasu. Zpívala čistě a zněle i v nižších polohách, výrazně a přesto vyváženě, s potřebným nadhledem a samozřejmostí. Ta chyběla Borinovi, jehož útlejší hlas v některých exponovaných místech nezazněl s dostatečnou velkolepostí a razancí.
Anda-Louise Bogza a Valter Borin
Taktovky se ujal hudební ředitel Státní opery Andreas Sebastian Weiser. Orchestr, který z důvodu stále ještě nezahájené rekonstrukce Státní opery hraje v několika exilech včetně historické budovy Národního divadla, nevynikal emotivností ani dynamičností. Pucciniho známá partitura potřebuje plnokrevnější nastudování. Na druhou stranu, muzikanti hráli přesně, čistě a bez chyb. To by však mělo být běžnou praxí, nikoliv kýženým cílem.
Operní milovníci tak mohou štkát, že z repertoáru zmizelo klasické Jernekovo a Svobodovo obnovené nastudování Toscy z roku 1947 (sic!), které se ale, pravda, mnohdy hrálo před poloprázdným sálem, i Morávkova zdařilá moderní inscenace z roku 2000. Ostatně, při první i druhé premiéře, jejíž obsazení bylo hodnoceno, dalo publikum najevo svou nelibost bučením, které je v poslední době při uvádění nových operních inscenací v Národním divadle slyšet často. Tentokrát oprávněně.