Inscenace činohry pražského Národního divadla nazvaná Za krásu je holdem K. H. Hilarovi, který byl v letech 1921 až 1935 šéfem činohry a režisérem této instituce. Výsledek má podobu živočišného encyklopedického hesla.
Recenze: Národní divadlo hlavně sobě. Ale dívat se na to dá
Do hlediště Nové scény, kde se inscenace provádí, je tentokrát vstup zakázán. „Spadl“ tam a leží přes několik řad obrovský lustr, který ovšem svítí. Diváci jsou usazeni na jeviště. Je to v krátké době podruhé, kdy „spavé“ hlediště Nové scény se svými hlubokými koženými sedačkami zeje při inscenaci prázdnotou – děje se tak i při dramatizaci Haklovy povídky Návštěva. V obou případech má vyklizení hlediště své oprávnění a bytostná antidivadelnost Nové scény je tím funkčně anulována.
Zpod těch pekelných osmdesátkových sedaček se vynoří a začne účinkovat třináct stejně oděných žen. Mají mužské obleky, klobouky, černé paruky. Všechny vizuálně představují Karla Huga Hilara (1885–1935), ale slovně a akcí se postupně vydělí čtyři z nich v jakýchsi sólech: Kateřina Císařová, Alena Štréblová, Martina Preissová a nakonec Jana Stryková. Každá z těch čtyř vykřičí kousek Hilarova osudu i jeho poselství divadlu a světu.
K. H. Hilar byl osobností vášnivou, sebezáhubně pracovitou; byl nemilosrdně důsledným, kritickým a sebekritickým tvůrcem, který „odvlastenčil“ a odromantizoval činoherní produkci první scény v novém státě a nasměroval ji k modernímu výrazu i repertoáru.
Energie inscenace Za krásu se Hilarovu energii snaží zprostředkovat: Na diváka jsou navalena některá fakta z jeho života a především Hilarovy dobové apely adresované těm, kdo Národní divadlo provozují, i těm, kdo v něm tvoří, ale také těm, kteří jej navštěvují jako diváci. Je zřejmé, že současný šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar, který scénář večera připravil a režíroval, nechává skrze Hilara promlouvat i sebe, své přesvědčení o funkci divadla a o práci v něm.
Celou recenzi si lze přečíst na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.