Národní galerie připravila malíři Mikuláši Medkovi retrospektivu příznačně nazvanou Nahý v trní. Je poctou vskutku důstojnou, a to nejen počtem vystavených děl, ale také svým záběrem.
Recenze: Mikuláš Medek v Národní galerii je jako nahý v trní, vystaven ze všech stran
Vzhledem k tomu, že poslední velká výstava Medkova díla byla v roce 2002 v pražské Galerii Rudolfinum, umělec si přiblížení brané vskutku zgruntu více než zasloužil. Ano, před dvěma roky proběhla výtečně připravená výstava v Roudnici nad Labem, ovšem limitována velikostí výstavního prostoru jen vzbudila chuť – a ta je nyní náležitě ukojena.
Tvůrčí paralely
Kurátoři Lenka Bydžovská a Karel Srp, společně s dalšími kolegy, připravili ve Valdštejnské jízdárně, ale i v klášteře sv. Anežky České a ve Veletržním paláci nejen podrobný průřez tvorbou malíře, jehož díla se – po zásluze – prodávají za velké peníze. Díky koncepci celé výstavy přibližují i zajímavé paralely, pojící Mikuláše Medka s dalšími výtvarníky, jako například Liborem Fárou, Janem Koblasou, Toyen či Františkem Janouškem.
Mikuláš Medek – syn legionáře, prvorepublikového generála a také spisovatele Rudolfa Medka, vnuk výtvarníka Antonína Slavíčka a bratr muzikologa a prezidentského kancléře Ivana Medka – vyrůstal jistě v duchovně i umělecky inspirujícím prostředí. Po úvodním tápání – i tato raná kubisující zátiší temperami jsou v jízdárně k vidění – se zvláště počátkem padesátých let společně se svou ženou Emilou, významnou fotografkou, přimkl k pražské surrealistické skupině.
Ovšem jak je vidět z řady obrazů, jako jsou třeba Svět cibule I, Svět cibule III a Svět cibule IV (všechny z roku 1946), již tehdy k surrealismu nezadržitelně směřoval. Ostatně právem vedle nich visí obraz Jindřicha Štyrského Obraz IV z roku 1932, stejně jako s Medkovými díly Zázračné matky II a Zázračné matky III z roku 1948 sousedí olej Františka Janouška Zimní krajina I z roku 1933. Společně například s dílem Bez názvu (Kukuřice) z roku 1947, na němž je Medek již zcela svůj, jsou kurátory zařazeny do oddílu Tkáně.
Na vlnách surrealismu i krve
Další kapitola, nazvaná poeticky Hluk ticha, nabízí obrazy, z nichž některé jsou možná docela známé, jako je Vajíčko (Snídaně) z roku 1949, provázené fotografií umělcovy manželky Emily z téhož roku, nebo Imperialistická snídaně (Emila a mouchy) z roku 1952.
Dlužno ale dodat, že Medek nikdy nepodlehl surrealistické ortodoxii či diktátu, k němuž jak francouzští, tak domácí surrealisté rádi inklinovali. Naopak, a vyjadřoval to i v různých dobových interních anketách skupiny, od těchto pravověrných surrealistů jej vždy dělil existenciální moment jeho díla, který s postupujícími lety nabýval na důraznosti.
4 minuty
Reportáž: Národní galerie vystavuje retrospektivu Mikuláše Medka
„Technika mého obrazu je podřízena výhradně zákonitosti systematického přepisu exklusivní věrohodnosti ‚úděsné reality‘,“ napsal malíř již v roce 1951. Stejný zápis však mohl vzniknout i o deset patnáct let později. Medek se od původně surrealistické dikce dostal až k abstraktním kompozicím, neseným v té době motivem agrese, zraňování, bolesti, krutosti. Jistě, není divu, doba byla taková, a Medek „jen“ reagoval.
Příznačně je tato část výstavy nazvaná Destrukce naděje, a proč na ilustraci neocitovat pár slov z Medkovy tehdejší literární tvorby: „Sedím s čelem opřeným o hřebíky…“ (1951), „u prostupných zdí plných krvavého kamení brousím břitvu…“ (1951) či „svatý Šebestián ronící slzy vlahého masa…“ (1949). Zvláště zmínku o křesťanském mučedníkovi bychom neměli pominout, v pozdější tvorbě bude totiž stále výrazněji akcentována i duchovní tematika.
Zmíněná agrese a všemožné utrpení je náplní oddílu příznačně nazvaného Ostny, s obrazy jako Nahý v trní z roku 1954, plném zraňování. Vidíme zde ale i zcela abstraktní olej Černý gambit (1957/1958) či obraz 12. září za velikého větru (1958).
A od té doby tvořil Medek pouze abstraktně či nefigurativně, jak vidíme v kapitole Preparované obrazy s díly, jako je Oslava 21.870 červených cm2 z roku 1962, ještě plná zraňujících otisků, v obraze Kříž železa I se již objevuje symbol kříže.
Příliš mnoho alkoholu i křížová cesta
Neveselé, silně existenciálně prožité obrazy vidíme i v částech výstavy nazvaných Těla signálů, eventuálně Hosté bez hostitele, kdy třeba olej Dva inkvizitoři předvádí jak duchovní rozměr, tak z pohledu informely pojaté struktury, a příznačně i různé hroty, bodce, pronikání, zraňování a svírání. A to vše je přitom magicky krásné!
Obraz Hrob z roku 1962, ale především Rána v boku (1960) odkazuje na křesťanskou symboliku. (Mimochodem, v jízdárně sice není, ale již v roce 1942 namaloval Medek expresivně pojatý obraz Kristus a kalvárie.) Najdeme zde ale také díla prozrazující Medkův vztah k „démonu alkoholu“, a to nejen v oleji Příliš mnoho alkoholu I z roku 1964.
Již byl několikrát zmíněn Medkův posun od „neduchovního“ surrealismu k tvorbě vycházející ze symbolického odkazu křesťanství. Tato díla vidíme jak ve Valdštejnské jízdárně, tak především v Anežském klášteře. Tam totiž kurátoři umístili Medkovy oltářní obrazy vzniklé pro kostely v Jedovnici, Senetářově a Kotvrdovicích.
A je to až k neuvěření, jak moc se Medkovi podařilo – aniž by podlehl nějaké devótnosti či prvoplánovému zobrazení – spojit svůj zcela osobitý výraz s duchovním poselstvím. Výstižně to vyjádřil kunsthistorik Antonín Hartmann: „…podány v jednotící výtvarné struktuře medkovsky zpracované barevné hmoty, v rozpětí a intenzitě ‚jeho‘ barevného rejstříku, v naléhavé úspornosti formové výtavby, jsou svědectvím jednoho naplněného setkání současného umění s křesťanskou zvěstí.“
Z výstavy Mikuláš Medek: Nahý v trní
A skutečně, duchovnem, v tom nejlepším, neortodoxním slova smyslu, jsou prodchnuty jak oltářní obraz z Jedovnice z roku 1963 s impozantním motivem kříže – motivem, který se, jak bylo řečeno, objevoval již dříve –, obraz, o němž Medek sám napsal, že „cestou oslavy oběti se pak obraz i rám snaží (se vší tíhou lidskosti) určit a zpevnit místo v našem životě k pohledu vzhůru“, tak cyklus 14 zastavení křížové cesty z roku 1971 pro Senetářov či oltářní obraz pro kostel Nejsvětějšího srdce Páně v Kotvrdovicích z roku 1970. A že mu tehdy jeho bývalí surrealističtí kolegové za toto „pánbíčkaření“ láli, jen potvrzuje sílu Medkova gesta.
Medek na letišti
Celá výstava je doplněna impozantními realizacemi pro ČSA, sedmnáctimetrovými panely pro letiště v Ruzyni a Košicích a také kancelář aerolinek v Damašku, ta má „jen“ necelých pět metrů… Zvláště u ruzyňského a košického plátna můžeme mít sice pocit, že zde Medek nešel tak do hloubky, vzhledem k jejich určení (ruzyňský visel v restauraci a je náležitě odřený od židlí hostů) se ale jisté dekorativnosti ubránit nejspíš nešlo.
V každém případě je ovšem dobře, že je kurátoři do expozice zařadili – jinak by je totiž těžko kdo viděl, zvláště když ono košické dílo bylo posléze rozřezáno na čtrnáct částí a rozprodáno…
Výstava Mikuláše Medka potrvá do 10. ledna, provází ji i bohatý doprovodný program, galerie nechala vytisknout řadu pohlednic a také katalog. A my můžeme jen doufat, že se její brány kvůli epidemii nezavřou – raději si ale pospěšte!
