Konec našeho světa se blíží rychlostí šedesát tisíc mil za hodinu. Země je zlá a život na ní je špatný. Není třeba nad ní truchlit. Nikomu nebude chybět! Jsme sami, poslední život mezi mrtvými hvězdami, který zanedlouho skončí. A pak galaxii ovládne jen mrtvá nicota. Tak proč si nezahrát Wagnera a nepřipít si na něj naposled s vizionářem temných stránek lidské duše Larsem von Trierem?
Jen vdávat se v takovouhle chvíli je ptákovina, do které může jít jen magor, což svým způsobem Justine také je, byť se to v plné míře projeví až posléze v situaci, kdy je na hlavu postaveno již úplně všechno. Nezapomínejme ale, že Idioti mají v Trierových divných světech i slušný intelektuální potenciál. Ze všech podivných postav téhle komorní „psychokatastrofické“ etudy (jiné se v jeho filmech ani nevyskytují) je ovšem Justine jediná, která by dokázala alespoň zčásti zacelit díru, kterou nám Trier hned zpočátku dělá do hlavy a pro pomaleji (ne)chápající uměla vysvětlit sémantické poselství expresivního prologu, jejž tvoří
Nakládačka Wagnera a podtočených obrazových impresí
Je totiž jejich klíčovou protagonistkou, která se po kotníky brodí golfovým greenem s chlapcem v náručí, plahočí se krajinou omotána šedou vlněnou přízí, sleduje elektrické výboje, jež jí šlehají z prstů, a ve svatebních šatech splývá s konvalinkami vodní hladinou, zatímco mrtví ptáci a koně padají do trávy a vesmír hraje osudový kulečník se dvěma planetami. Ano, od prvního okamžiku to vzbuzuje dojem, že nás čeká obvyklý, formálně dokonalý nářez, kterému, tak jako obvykle, zase nebudeme úplně rozumět, s čímž se v případě Trierových kontroverzních a nejednoznačných opusů (jež jako by si někdy zvrhle točil hlavně sám pro sebe) tak nějak počítá. Takže je lepší se o to ani příliš nesnažit.
Ve svých filmech totiž střídavě trpí jako zvíře (kterým v zásadě je), provokuje jako vyvolený (kterým by se rád stal), jenž čeká, že mu bude vždy a všechno odpuštěno, což vyvrátila „červená karta“ na letošním festivalu v Cannes – eventuálně, tak jako v případě Melancholie, rafinovaně zkouší pózu hodného hocha (jímž z definice není a nikdy nebude), který se diví, co to zase provedl, a ke všemu dává najevo, že se mu to samotnému ani nijak zvlášť nelíbí.
Jenomže ještě než se rozkrojí svatební dort, začne vám docházet, že tentokrát to není tradiční Mistrovo vymývání mozků, ale něco jako klipová filmová anotace, jež právě lakonicky projela prakticky všechno, co vás další dvě hodiny čeká. Slabší povahy, které nemají na to sledovat až (či zdali) se dvě megamasy do sebe zaklesnou, se tak mohou podívat na tenhle artistní a shrnující „foršpan“ před úvodním titulkem a vypadnout do stále ještě existujícího světa za nějakým veselejším tématem. Protože tímto prologem je v zásadě vše podstatné řečeno.
Je dobré být s někým, až se to stane!
Melancholik je labilní introvert, depresivní stav duše, který je podle Hippokrata způsobován černou žlučí. Melancholie je labilní planeta, která se navzdory výpočtům astrofyziků vymkla galaktickému řádu, vymrštila se z jakési černé díry zpoza Slunce a hrne se na nás. Není třeba se zabývat tím, do jaké míry (či zda vůbec) je něco takového možné, neboť o to tu přece nejde. Jde o to, co s námi ilustrativně a nezvratně se přibližující konec světa udělá, neboť je to něco, co zažíváme poprvé a naposled. Poté už nebude nic - žádný aplaus, žádná recenze, žádný křik právě narozeného člověka, jehož příběh (navzdory egyptským pyramidám, vynálezu kola, parního stroje, žárovky, laseru, iPodu a bůhvíčeho ještě…) definitivně skončil. A my teď máme šanci absolvovat generálku na tuhle souběžnou premiéru i derniéru s géniem a sebestřednou obětí vlastní výlučnosti Larsem von Trierem, který sám sebe žene tak daleko, kam za ním někdy už nemůžeme a vlastně ani nechceme!
Katastrofické karty jsou vcelku jasně rozdány, monumentální konec světa se blíží, a vy nečekejte šrumec v armádních velínech a záchranné vědecké týmy v akci či dokonce nový Armageddon, protože Bruce Willis už dávno hraje v jiném žánru. Nikdo (dokonce ani americký prezident) nikoho (ani posledního zaběhnutého psa) nebude zachraňovat, neboť toto je krystalická, komorní
Studie čekání na poslední katastrofu
„Krásný film o konci světa“, jak napovídá slogan filmu roztržitým, kterým by mohlo uniknout, že tentokrát se konec nevyhlíží v dusném, postapokalyptickém rauši, ale v kontrastním, téměř pohádkovém prostředí zámku u moře, obkrouženém udržovaným parkem, golfovým hřištěm a romantickými cestami, ztrácejícmi se v mlžných oparech a vybízejících k ranní projížďce v koňském sedle.
Co jiného zasadit do tohoto prostředí nežli téměř romantickou story dvou sester, z nichž jednu čeká v první části, dedikované Justině, romantická svatba, byť vzhledem k očekávanému jí bude platná jak v ponorce padák. Ale proč se na poslední chvíli nevdat? Jako by chtěl Trier říci, že v závěrečných okamžicích lidského bytí lze vlastně dělat cokoli, neboť všechno má zároveň svoji cenu i bezcennost a slavit svatbu je tak stejně normální a bezpředmětné jako zahrabávat se před řítící se hrůzou pod zem. V tomto (převážně interiérovém) svatebním segmentu Melancholie vystoupí na „forbínu“ pár zvláštních svatebčanů a divná nevěsta Justine, která do svatebního veselí hodí nekompromisně vidle, vyřídí si pár osobních účtů a pošle rezignujícího ženicha snít o dětské houpačce na císařské jabloni definitivně mimo záběr i krátký zbytek jejich života.
Ve druhé části, věnované vdané sestře Claire, graduje naléhavost nevyhnutelného, drtivě válcující poslední zbytky naděje a nastolují se otázky typu: Budou těsně před koncem světa padat kroupy a proč je na osmnáctijamkovém golfovém hřišti jamka s číslem devatenáct? Sníží se obsah kyslíku v ovzduší, takže se možná dříve udusíme a bude nám lépe, když se budeme držet za ruce, zavřeme oči a začneme věřit na kouzelnou jeskyni? Lakonicky řečeno – v první části dělají Trierový postavy, že se nic neděje, ve druhé už se nedá dělat vůbec nic.
Tančí se tanec smrti – smím prosit?
Melancholie je snímek, který chce spíš vyvolávat pocity, nežli oslovovat, zaujímat stanovisko a něco významného sdělovat. Z její jednoduché struktury lze generovat řadu (pseudo)významů, stejně jako je možné, že je za ní kulovka. A tradičně mlžící Trier nám to svými výroky o Viscontim, Antonionim, německém romantismu a meanstreamu (abych připomenul ty méně problematické) nijak neusnadňuje, neboť tak jako obvykle chce především provokovat, konfrontovat a znepokojovat. Tak jak to umí a jak to dělá rád. Jednou nabídne „hardcore sex“ (Idioti), podruhé minimalisticky namaluje křídou půdorys scény na podlahu (Dogville), potřetí šokuje odstřihnutým klitorisem (Antikrist) – a tentokrát nabízí pohádkový zámek, kde Zlatou palmou z letošních Cannes přizdobená Kirsten Dunstová, Charlotte Gainsbourgová a Kiefer Sutherland čekají na konec světa. Činí to přesvědčivě, uvěřitelně a úsporně, jako ti, kteří vědí, že už nemají mnoho času. Je snadné sdílet s nimi jejich pocity, je nesnadné na ně zapomenout.
Z původního manifestu Dogma 95 tu zbyl zejména akcent na práci s herci a po dlouhých, podtočených a pečlivě komponovaných záběrech nástup permanentně těkající ruční kamery, ze které se vám časem může chtít blinkat (čímž byste Trierovi nepochybně udělali radost). V žádném případě ale nevěřte jeho sebemrskačskému obviňování, že natočil mainstreamový opus či klasickou katastrofickou sci-fi. Nic z toho totiž neplatí, protože by ho to nebavilo, či spíš prudilo a nutilo ke vzpouře. Vyzkoušená klišé starého dobrého mainstreamu by byla jeho vitálním a nevypočitatelným artistním pojetím rychle zdevastována a na rozdíl od klasické katastrofické sci-fi se v Melancholii (která přichází do našich kin rovnou z Cannes) na zlý život rezignuje, a nikoli o něj bojuje, protože ať už je jakýkoli, vždycky stojí zato.
Když není kam utéct
je vcelku jedno, jak se zachováte, protože to stejně koupíte. Ať si dáte v zámeckém parku dvojku Chianti Classico a pustíte si k tomu Beethovenovu Devátou, o čemž přemítá Claire, nebo si sednete na záchod, jak cynicky (nebo spíš věcně) konstatuje Justine. Důležité je nebýt sám. Za sebe říkám, že kdyby se zítra zpoza Slunce vyvalila kosmická mrcha a chtěla se opravdu strefit do naší planety, vzal bych svoji brazilskou filu, našel si klidnou lesní cestu, chytl jí kolem krku a šeptal jí, že ten šílenec, úchyl, mystifikátor a vizionář Lars von Trier někdy sice naplká spoustu blbostí, ale nakonec má zase pravdu.
MELANCHOLIA: Dánsko, Švédsko, Itálie, Francie 2011, 130 min. Scénář a režie: Lars von Trier. Kamera: Manuel Alberto Claro, hudba: Kristian Eidnes Andersen, Richard Wagner – Tristan a Isolda. Hrají: Kirsten Dunstová (Justine), Charlotte Gainsbourgová (Claire), Kiefer Sutherland (John), John Hurt (otec), Stellan Skarsgard (Jack), Charlotte Ramplingová (matka).
- Melancholia zdroj: Aerofilms http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2583/258227.jpg
- Lars von Trier zdroj: Aerofilms http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2583/258236.jpg
- Melancholia zdroj: Aerofilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2583/258229.jpg
- Melancholia zdroj: Aerofilms http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2583/258230.jpg
- Melancholia zdroj: Aerofilms http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2583/258233.jpg
- Melancholia zdroj: Aerofilms http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2583/258228.jpg
- Melancholia zdroj: Aerofilms http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2583/258235.jpg
- Melancholia zdroj: Aerofilms http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2583/258231.jpg
