Dokumentarista Šimon Šafránek vykolejil Miro Žbirku z linky „běžných“ populárních zpěváků a vřadil ho mezi pěvecké legendy, o nichž je dobré vědět víc. Tak lze zjednodušeně interpretovat nový celovečerní dokument, který si do názvu jednoduše vypůjčil Žbirkovu přezdívku – Meky. Divákům v kinech ho po premiéře na přehlídce Tady Vary představuje od 9. července.
Recenze: Mekyho stojí za to poslouchat
Reportáž: Šimon Šafránek natočil dokument o Mekym Žbirkovi (zdroj: ČT24)
Režisér, scenárista, spisovatel a publicista Šimon Šafránek získal před dvěma lety Českého lva za King Skate, dokument o skateboardingu v socialistickém Československu. Především je ale znalcem moderní muziky, natočil bezpočet videoklipů, například pro Tata Bojs. Zkušenost má i s hudebními dokumenty – jako první v Česku připravoval dokument o Nicku Caveovi.
Tentokrát natáčel s Miro Žbirkou. Zpěvákem, který k nám už v osmdesátých letech přinesl kus britské elegance s pohyby ve stylu Beatles a s knoflíčkem zapnutým až ke krku. U svých rockerských kolegů vyvolával úžas, že ho neškrtí. A o tři dekády později sám nahrával, stejně jako „Brouci“, v legendárním londýnském studiu Abbey Road.
Žbirka znamená něco jiného pro dnešní generace sedmdesátníků, čtyřicátníků a dvacetiletých. Ale všechny tyto generace zpěváka znají. Ne všichni ovšem mají představu, jaká bývá cesta ke slavnému jménu a vzniku hitů. Tu jim dokument zprostředkuje. Šafránek sledoval Mekyho téměř rok. Využil současné záběry i ukázky z rozsáhlého archivu.
Režisérův obdiv a metafory
Nabízí se zařadit Šafránkův dokument vedle filmů Olgy Sommerové o slavných osobnostech tuzemské hudební scény, jako jsou Marta Kubišová, Soňa Červená nebo Jiří Suchý. Nejen proto, že se všechny tyto snímky promítaly v premiéře na filmovém festivalu v Karlových Varech, kam mířil i Meky, kdyby festival v tradiční podobě nebyl kvůli pandemii koronaviru odložen o rok.
Na rozdíl od Sommerové ale Šafránek volí jiný klíč k osobnosti, které si váží. Ačkoliv zdánlivě postupuje v podobné linii – od narození po současnost přes různé překážky osobní i pracovní, s lidmi i s režimem –, vkládá do příběhu protagonisty víc i své vidění Mekyho, svůj obdiv, i když ne patos.
Někdy trochu na přeskáčku, někdy možná v divných metaforách, které vykřeše ze spojení dvou záběrů, jež následně v divákově hlavě rezonují. Tímto způsobem Šafránek Mekyho portrét skládá – a divák buď jeho přístup přijme, nebo ne.
Trailer k dokumentu Meky (zdroj: Bontonfilm)
Nejen zpěvák
Známého zpěváka přitom představuje i jinak než jen jako autora hitů Biely kvet, Atlantida, Čo bolí, to prebolí a podobně. Je tu Žbirka, který má britské konexe a zajímavou rodinnou historii, Žbirka, který jde svou vlastní cestou, i když to zpočátku vypadá jako šílenství, Žbirka, který má rád svou rodinu, přestože přiznává chyby v rodičovství.
Přestože sám Meky zdůrazňuje, že úkolem zpěváka je zpívat, nikoliv mluvit, je znát, že má co říct. Možná by bylo stálo za to Mekyho ještě víc rozmluvit. Z filmu totiž vychází jako člověk, u kterého je zajímavé poslouchat, co říká a jak.
Šafránkovi se podařilo vytvořit netradiční filmový portrét československé hudební osobnosti a vyzvat k tomu, aby diváci chtěli Žbirku poznat i jinak než jen skrze písničky. A také si uvědomili, že zpívat anglicky nebyla před rokem 1989 samozřejmost a že dosáhnout takové kariéry, jaká se Mekymu zadařila, není jednoduché.