Na začátku července začne v kinech hrát Meky – dokument o Miroslavu Žbirkovi natočil Šimon Šafránek, oceněný za předchozí snímek King Skate. Oba, filmař i protagonista, také Mekyho představili s předstihem v rozhovoru pro Události v kultuře. Portrét známého česko-slovenského zpěváka doplní v září akustické koncerty v Ostravě, Olomouci, Liberci a Praze.
Meky Žbirka: Film o mně nejde jen po popularitě, ale i proti větru
Rozhovor s Mekym Žbirkou a Šimonem Šafránkem (zdroj: ČT24)
Výrazná jsou v dokumentu zejména videa z osmdesátých a devadesátých let. Co vám běží hlavou, když je vidíte?
MŽ: Šimona právě toto období fascinovalo nejvíc. Ale nedivím se tomu, protože bylo velmi složité. Pokoušeli jsme se hrát rockovou hudbu v době, kdy jste museli velmi složitě prosazovat některé věci. A z těch záběrů to občas cítím, možná díky tomu, jak to Šimon uchopil. Dokonce akcentoval trochu jiný repertoár, který jsme tehdy měli. Pro mě vzrušující zážitek.
Rockových dokumentů jsou stovky. Čím jste se chtěl odlišit?
ŠŠ: Když jsme psali scénář s Honzou Vedralem, který napsal biografii Mekyho Žbirky Zblízka, tak právě toto slovo mně pořád naskakovalo. Druhou byla otázka, jak kondenzovat čtyřicet padesát let něčí historie a tehdejší doby, takže jsme pak přicházeli s jakýmsi tekutým časem, kdy využíváme třeba nahrávky jedné písničky z různých dob a myslím, že to vytváří u diváků docela zajímavé emoce.
Kde jste měl hranici, kam jste dokumentaristy pustil?
MŽ: Když se připravovala knížka Honzy Vedrala, dohodli jsme se, že mu poskytnu rozhovory – byly vyčerpávající –, ale že nebudu knihu nějak „menežovat“ nebo po něm číst. Tak jsem se naučil postupovat i v hudbě. Když mi někdo produkuje nahrávky, tak je produkuje, a už pak za ním nechodím, co ten čtvrtý klarinet tam hraje a podobně.
V dokumentu procházíte řadu pro vás zřejmě velmi intimních míst. Přepadla vás při natáčení emoce, která vás samotného překvapila?
MŽ: Ano. Emoce byly. Jeden ze základních momentů, který mi bude naskakovat celý život, je moment, kdy zemřel můj bratr, na začátku roku 1969. Ten byl dost silný. Šimon dokonce nečekaně, musel si poslechnout celý můj repertoár, vybral píseň, která se jmenuje jako můj bratr Jason.
ŠŠ: Jdeme po emocích a vizuálních symbolech. Snažíme se, aby to bylo pořád jiné. Aby byl barevný záběr, pak černobílý, starý, nový, takový, onaký – a ono to, jak film plyne v čase, v divákovi vytvoří pocity.
Lze sdělení dokumentu shrnout do jedné věty?
ŠŠ: Vidím Mekyho jako člověka, který ve svém životě učinil několik rozhodnutí, která jako kdyby byla proti obecnému smyslu. Že udělal něco úplně jiného. Třeba když poté, co vyhrál Slavíka, začal dělat elektronickou muziku, ačkoliv by mohl pořád točit hity.
Když zpětně posloucháte své skladby ze zmíněných osmdesátých a devadesátých let, nemáte chuť je nahrát všechny znovu, třeba ve vašem oblíbeném studiu Abbey Road?
MŽ: Písničku, která reprezentuje film a kterou jsme nenahrávali v Abbey Road, ale v Pezinku (jde o skladbu She's Out Of Control, doprovázenou klipem sestříhaným z dokumentu – pozn. red.). A syn mi nevěřil, že jsme to natočili už kdysi. Některé věci obstály ve zkoušce času.
Navíc Šimon jako by šel po jiné linii. Samozřejmě že ve filmu je například píseň Atlantida, ale je tam i úplně druhá poloha, období elektronické hudby nebo různé depky jako „do člunu mi stále teče voda“.
A mnohé lidi jako by to začalo zajímat až teď, protože tehdy jsem si tím víceméně u publika dost ublížil, navíc jsem si sundal brýle, jinak jsem vypadal a jiné skladby – jako když jdete proti větru. Teprve nyní jsem začal mít dojem, že jsme se tehdy nezmýlili. Šimonův dokument je pravdivější obraz, protože jsou v něm všechny polohy, nejen ta, která se stala nejpopulárnější.