Američtí Swans nehráli v Praze poprvé, jejich vskutku intenzivní projev, který předvedli 20. října v Divadle Archa, tedy neměl být žádným překvapením – a přece!
Jak opakoval před letošním turné zpěvák, zakladatel a spiritus agens kapely Michael Gira, turné - pořádané k vydání letošního, velice ceněného dvojalba The Glowing Man - mělo být posledním. Tedy posledním v této fázi jeho/jejich vývoje… A přestože podobný moment nebyl v téměř pětatřicetileté dráze původně newyorského projektu ojedinělý, přeci jen stálo za to být u toho.
A to nejen pro Swans samotné, protože ti jsou vlastně čímsi jako sázkou na jistotu, nezažil jsem totiž od nich jediný špatný koncert, ten první, pražský a brněnský v roce 1987, ilegální, nevyjímaje. Koncerty Swans jsou totiž vždycky událostí, při níž hudba jako taková spolupůsobí s charismatem, aurou, již kolem sebe Gira a jeho spoluhráči vytvářejí – jakkoli zvláštně či nepatřičně to může znít.
Swans měli vždy dobrý čuch na předkapely, tentokráte přivedli na pódium Archy švédskou zpěvačku Annu von Hausswolff, provázenou kapelou, a volba to byla více než šťastná, o čemž svědčí i zcela zaplněný sál, který bývá při předkapelách většinou poloprázdný. Není divu, směs divokého, leckdy neartikulovaného zpěvu, někdy podobnému vytí a doprovázeného drsně monotónní zvukovou hradbou musela fanouškům Swans znít velice libě – v žádném případě se přitom nejednalo o bezobsažné vydávení se, naopak, hudba, již Anna von Hausswolff provozovala, zněla naprosto přesvědčivě a autenticky.
Ostrá výpověď
Když tedy nastoupili Swans, beznadějně vyprodaná Archa byla náležitě nažhavena a připravena. A rozhodně nebyla zklamána! Již úvodní píseň téměř tříhodinového koncertu, The Knot, udala ráz celému večeru, kdy po dlouhé, spíše zklidněné předehře nastoupila baráž tří kytar, basy, bicí a perkusí, do níž zcela zapadal i Girův hrdelní temný zpěv. Následující Screen Shot, pocházející z předposledního, značně úspěšného alba To Be Kind, sice začal jako neobvyklé blues, záhy se však motiv basy proměnil v dunivě jednolité bušení, stále se opakující a podkreslující celou skladbu, nemluvě o minimalistickém motivu kláves.
A když už byla řeč o opakování, hudba Swans je na něm vystavěna, a jistě i proto jsou jejich skladby nezřídka téměř půlhodinové – ostatně v Praze jich zaznělo „pouze“ šest. Ovšem mluvit v jejich případě o jakémsi rockovém minimalismu by bylo hrubým zjednodušením, do hry vstupují další stylotvorné prvky, jimiž je například prudké střídání dynamiky či burcující staccatová palba všech nástrojů, podporovaná nekompromisními bicími.
Celkem pochopitelně pocházelo nejvíce písní (tři) z již zmíněného posledního alba, přičemž jak Cloud of Forgetting, tak Cloud of Unknowing byly jakýmsi shrnutím toho, jak si v současnosti Gira a celí Swans hudbu představují: jako intenzivní, autentickou, ostrou výpověď – a to se vším všudy, tedy i s nepříjemnými, disonantními či na první pohled/poslech nelibými momenty. Taková ale – předpokládám – má hudba, a nejen ta, být. Pro Swans to naštěstí platilo vždy a platilo to i v úterý 20. října v pražské Arše.
