Květy na obálce románu Starý kraj mohou svádět k očekávání romantického rustikálního příběhu. Není tomu tak. V debutu německé autorky Dörte Hansenové jsou spíš než květy podstatné kořeny. Navíc její „obrazy z venkovského života“ nejsou žádná idyla.
Vera do regionu Altes Land (Starý kraj) u Hamburku přišla nevítaná jako pětiletá se svou matkou a dalšími Němci, kteří na konci druhé světové války museli uprchnout z východního Pruska. Tato událost v obou zakořenila traumatické vzpomínky. O šedesát let později u Very ve zpustlém statku hledá útočiště její neteř Anna s malým synem.
Uprchlické téma je dnes všudezdejší, ale román Dörte Hansenové není žádným podobenstvím k aktuální situaci v Evropě. Je za srdce beroucím portrétem rodiny, v níž k sobě bližní mají někdy setsakra daleko.
Co je podstatné?
Autorka postupně před čtenáři odkrývá provázanost tří generací žen, jejich křivdy, bolesti, nepochopení a chyby. Vztahy sester i dcer a matek jsou spojené se starým stavením, v němž je minulost zažraná do staleté dlažby a vrže na půdě pod rákosovou střechou – a který je symbolem všeho, s čím se nevypořádaly. Muži v tomhle příběhu nechybí, jen jsou spíš pasováni do vedlejších rolí, dokonce i pouhého (ale potřebného) komparsu.
Svou prvotinu vydala Hansenová až v padesáti letech. A když v roce 2015 její kniha v Německu vyšla, stala se záhy bestsellerem. Zčásti snad i proto, že autorce se daří bez patosu pokládat propracovaným románem jednoduchou otázku: Co je podstatné?
Ironicky si utahuje z hamburských biomatek a jejich ekosnah o harmonický život a správnou výchovu, z měšťáků, kteří se odstěhovali na vesnici, aby vyráběli džemy z vlastních jablek a zhmotnili svou časopiseckou idylu, ale i ze starousedlíků, kteří v ovocném sadu nedají zarputile dopustit na chemický postřik a šmahem odmítají cokoliv nové.
A mezi tím se drží ženy zanesené okolnostmi do Starého kraje – podobné květům ovocného stromu, které sadaři nechávají schválně zledovatět, aby je uchránili před mrazem. Takový je i jejich způsob přežití.
Až ke kořenům
Všechna ta návaznost na přírodu míří ke kořenům (ne nadarmo má ono slovo i zahradnický význam). To podstatné je domov a rodina, říká Hansenová, prostá všech klišé. Kořeny jsou jistota, která člověka drží, ovšem pravda, zároveň ho mohou i svazovat. Ale přesto není dobré být vykořeněný.
A to Anna a Vera jsou. Autorka je ale postupně zakořeňuje vyvažováním dvou základních protikladů – jemnosti a drsnosti, jež se odráží ve všem: od přírody přes životní přístup až po chování a volby hlavních postav.
I samotný román je jemně uchopeným příběhem o drsném životě. Nebo i naopak, chcete-li: drsným čtením o jemnostech života.
