Tragikomická a minimalistická severní balada Berani je druhým celovečerákem absolventa pražské FAMU Grímura Hákonarsona. A směle ji lze přiřadit ke jménům takových režisérů, jako je Fridriksson nebo Kormákur, a filmům, jako jsou Děti přírody nebo Severní blata.
Island je země ohně a ledu, ostrov sopek, gejzírů, vodopádů, ledovců, fjordů a lávových polí. Ale také je to drsný, strohý a jakoby do sebe uzavřený kraj, stejně jako jeho obyvatelé. Takoví jsou i Gummi a Kiddi, dva bratři, mezi kterými to neklape. Žijí vedle sebe jako cizinci, ve dvou ovčích farmách, na úbočí mělkého údolí. Čtyřicet let mezi nimi nepadlo jediné slovo, a když je třeba něco vyřídit, posílají si psané vzkazy po pastevecké border kolii. Když se ale na údolí snese pohroma, musí přerušit své mlčení, neboť v sázce jsou jejich ovce.
Drsná, poetická a sugestivní seance si vystačí s málem a přitom nepůsobí jako laciná, odbytá nebo ošizená. Dva sveřepí, znepřátelení, fousatí, dlouhovlasí dědkové v tlustých pletených svetrech, žijící osamělý život na dvou osamělých farmách (kde si vidí do oken i na zápraží), dvě stáda ovcí, bez kterých se tu nedá dlouho přežít, dva výstavní berani, kteří si to rozdávají v místní soutěži a endemie kulhavky, kterou je možné vymýtit, jen budou-li poražena všechna stáda v údolí.
To je všechno a vy máte pocit, že to není málo. V kraji, kde je chov ovcí nejen kultem, historickou tradicí, životním stylem lidí žijících uprostřed přírody, ale také zdrojem jejich obživy, to znamená tvrdou konečnou pro řadu farmářů, kteří jsou na tom stejně, jako by na porážku vedli je samotné.
Vítězné tažení islandských Beranů
Neokázale upřímná a zemitá islandská citovka Grímura Hákonarsona boduje u kritiky, odborných porot i filmových diváků, okouzlených jejím přímočarým příběhem, osudovou pointou, výmluvnou poetikou a přesvědčivými hereckými výkony Sigurðura Sigurjónssona a Theodóra Júlíussona. Tihle dva vzbuzují dojem, že se v tomto údolí skutečně narodili, že sem patří a že tu prožívají svůj osamělý život, či spíš svůj sveřepý boj o důstojné přežití.
Tenhle mix, „kolorovaný“ expresivní krajinářskou kamerou Sturly Brandtha Grøvlena a empatickým soundtrackem Atliho Örvarssona, již zabodoval na MFF v Cannes, odkud si odnesl hlavní cenu sekce Un Certain Regard, k níž připojil ještě cenu pro nejlepší film z MFF v Curychu. A řekl bych, že tímto ještě neskončil, neboť může překvapit i na prosincových evropských filmových cenách a bez šance není ani v oscarovém klání, do kterého ho Island vysílá.
Berani, k nimž si Hákonarson napsal i scénář, jsou dramatem s klasickým severským feelingem, nevyhýbajícím se lehce úsměvnému nadhledu a absurdní nadsázce ve chvíli, kdy to nečekáte. Střídají se tu dramatické sekvence, spojené třeba s Gummiho likvidací milovaného stáda, které nejsou sentimentální ani uslzené, ale prostě jen silné(!), kontrastující se záchranářskými akcemi bráchy, který svůj žal utápí v chlastu a jehož na plech zbořeného sbírá Gummi radlicí svého traktoru ze závěje, aby ho posléze vyklopil před vchodem do místní nemocnice.
Hákonarson tyhle momenty přesně, cíleně a inteligentně dávkuje tak, aby se vám připomenuly v nečekaně mrazivé pointě, která ve vás bude ještě nějaký čas doznívat. A vy máte pocit, že tohle si přece nevymyslel, ale že to sám viděl, zažil nebo o tom alespoň slyšel vyprávět, což nelze vyloučit vzhledem k tomu, že díky svému rodinnému zázemí kolorit islandského venkova a jeho svérázných obyvatel důvěrně poznal. Neuděláte chybu, když se tam s ním vydáte.
