Zvláštní pocity vyvolává tato výstava kvůli svému zasazení do velmi, velmi napjaté situace, naznačující značné nejistoty kvůli další existenci Špálovy galerie. Jak jsem jednou napsal, toto „Národní divadlo“ českého moderního výtvarného umění je svým způsobem opět ohroženo. V jinak smýšlejícím místě a městě by už dávno byla Špálovka zapojena do městských či státních, finančně zajištěných struktur.
Dovedu si Špálovku představit jako zcela svobodně existující subjekt s velkou autonomií v rámci GHMP, nebo dokonce Národní galerie. Podobné případy se odehrávají v mnoha městech okolo nás, kde celá řada galerií podobného významu bývá začleněna do ochranného a vyživujícího obalu. Pro mne bohužel výstava Horká linka zapadla do této dost znervózňující situace a paradoxně svým výrazem působí jako konejšivá a hojivá mast.
Již několikrát dávala Špálovka lekci dokonalé instalace. Ta je samozřejmou součástí celého sdělení, v tomto případě, jakési (doufáme všichni, že dočasné) konečné chvíle, kterou spolu s galerií prožíváme. Zkusme však zapomenout na tristní situaci a věnujme se v podstatě výstavní lahůdce. Jasným kladem je opravdu harmonická a přitom výjimečná instalace, pracující s prostorem vzorovým způsobem. Spolu se zvládnutím světelného parku je sama výtvarným dílem par excellence.
Horká linka je školním příkladem silné role kurátora, přinášejícího v sobě jasný a vzácně naplňovaný koncept a vizi. Stanovil své úhly pohledu a precizně je vysvětlil a popsal. Pojem Horká linka tak trochu dostává na frak a je obracen ve smyslu propojitelnosti (komunikační).
Přestože však sledujeme mladou generaci tvůrců, jsou jejich jména a díla natolik známa, alespoň v pražském a vysokoškolském kontextu, že v řadě případů si můžeme potvrdit, že sledujeme opravdu jakousi revizi konstantních projevů vystavovaných. To celou prezentaci příjemně lehce dramatizuje, ozvláštňuje a posouvá. A vzhledem k době vzniku některých děl se jedná o kurátorem zjevně nezadaný proces, což výstavě dává příjemný a přijatelný charakter.
Několik příkladů - sledujeme Šimerův „obraz“ - plastiku, která překvapí pojetím i rozměrem. Jiří Thýn odskakuje od klasického pojetí fotografie jak může nejdále, Milan Houser nachází zcela novou tvář, kterou opravdu jeho stálý divák nečekal. Celá řada dalších vyráží na hranici doposud zvládaných žánrů, jejich díla bravurně a lehce, dokonale zpracována a promyšlena, připomínají souběžně prošlapávaná témata (jinde, jindy a jinak).
Kurátor připomíná, že dokonalá komunikace je určitým druhem luxusu. Stejné adjektivum platí (nejen dle něj) i pro hledání estetického prožitku. Tím, že výstava nezastřeně straní určitému druhu líbivosti, nevycházejícímu přitom z povrchnosti a akcentace jednoduchých mechanismů z této tak často upadlé oblasti, ale pramenícímu z prožitku dokonalého zvládnutí námětu, záměru, řemesla, materiálu či podobně, nabízí opravdový a v Praze dnes výjimečný luxus dokonalého zvládnutí a realizace výstavního tématu.
Pokud je toto rozloučení, tak parádní. Doufám však, že takto nastavenou laťku bude mít kdo přeskakovat. Na stejném místě.
Horká linka: Milan Milan Houser, Jakub Lipavský, Petr Kvíčala, Jiří Matějů, Jan Nálevka, Petr Písařík, Jan Šerých, Evžen Šimera, Jiří Thýn; kurátor: Jan Zálešák. Kde: Galerie Václava Špály; kdy: Út–Ne 13-19 hodin, do 21. 3. 2010.
- Milan Houser / Oko zdroj: Galerie Václava Špály http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1466/146595.jpg
- Milan Houser / Dřez zdroj: JoVo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1466/146594.jpg
- Petr Kvíčala / No. 30 „17 Days of Red“ zdroj: Galerie Václava Špály http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1466/146596.jpg
- Petr Písařík / Mondrianova vesnice zdroj: Galerie Václava Špály http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1466/146599.jpg
