Pekelník s upilovanými rohy a kamennou pravačkou to po více než deseti letech opět zkouší na plátnech kin. Zatímco na předchozích filmech Guillerma del Tora (nedávno oceněného Oscarem za Tvář vody) bylo vidět, že jsou tvořené s láskou a potěšením, aktuálnímu snímku schází sebevědomá režijní vize, která by dílo vyvedla z béčkových vod. Nápad svěřit materiál někomu jinému a odstřihnout se od prvních dvou dílů tak nedává smysl.
Recenze: Hellboy se vyhnul filmovému peklu. Ale jak zhrubl, ztratil půvab a hledá smysl své existence
Hellboy nepatří mezi obvyklé komiksové superhrdiny, a tak ani jeho tištěná a filmová dobrodružství nikdy neměla takový komerční úspěch, jakému se těší třeba Batman, Superman nebo hrdinové od Marvelu. Díky způsobu, jakým se Hellboyův stvořitel Mike Mignola noří do folklóru a legend a v oparu mystiky buduje fantastický svět plný temných tvorů, však dosáhla postava určitého kultovního statusu.
Režisér Neil Marshall se teď ocitl v nezáviděníhodné pozici, když měl přijít s novou verzí filmového Hellboye. Guillermo del Toro, který režíroval dvě předchozí adaptace uvedené v letech 2004 a 2008, se totiž mohl pyšnit pozitivním ohlasem u diváků i kritiků. Ovšem po stránce finanční nenaplnil úplně očekávání, a tak se případný závěr trilogie odkládal. Nakonec získal trvalou stopku.
Místo toho se studio rozhodlo natočit Hellboye jinak. Ale co si pod tím představit? Lépe? Věrněji? Ideálně zřejmě tak, aby tentokrát více zapůsobil i na obyčejné diváky a z kina si odnesl balík peněz. Vypadá to ale, že s Guillermem by bylo lépe.
Zpětně viděno totiž právě del Torovy filmy obrušovaly Hellboyovy kontury do divácky stravitelnější podoby. Del Toro v monstrech hledal lidskost. Marshallův film probouzí hlavně bestiálnost, a výsledný kus je tak mnohem hrubější a uřvanější. Jako bychom místo popové písničky naladili heavymetalový song.
Film Hellboy
Sprostý neznamená sympatičtější
Tvůrci se mylně domnívají, že zachytí Hellboyovu esenci (a přitáhnou víc diváků), když se nebude šetřit digitální krví, vulgárností a přehnaným násilím. Ovšem tento posun neznamená nic, pokud se ztrácí ze zřetele postavy a silný příběh. Možná si mysleli, že napodobí úspěch sprostého Deadpoola, jsou ale vedle. Spíš podobně jako u Logana, který byl „drsnějším“ pohledem na X-Meny, působí klení nemístně, zvlášť když se vkládá do úst starší autority.
A pak je tu uspěchané vyprávění. Novému pekelníkovi nesvědčí sprint, s jakým se zápletka posouvá. Potřebuje toho tolik říct, aby vše dávalo jakžtakž smysl, ale ve své překotnosti spíš motá hlavu. Za základ si bere nejméně dvě komiksové knihy, které ještě doplňuje dílčími příhodami. Materiál by tak vystačil přinejmenším na jednu seriálovou sezonu.
Film Hellboy
V centru pozornosti je obávaná čarodějnice Nimue, která lidskému rodu zatápěla v dávných dobách, než jejímu řádění učinil přítrž král Artuš. Teď ale znovu povstává a civilizaci hrozí zkáza. Úřad paranormálního výzkumu a obrany, v jehož řadách Hellboy potírá podobné nadpřirozené hrozby, se snaží zabránit, aby čarodějka nabrala své původní síly. Hellboy, který je mnohými vnímám jako obdobný nositel budoucí apokalypsy, si však musí vyjasnit, na čí straně vlastně stojí a jak nezpůsobit konec světa vlastní kamennou rukou.
Fanoušci by neměli být na prvním místě
Scenárista Andrew Cosby (pro nějž je tohle první celovečerní dílo) vystavěl celek i dílčí momenty tak, že se primárně ohlíží na fanoušky. Je to dáno nepochopitelným rozhodnutím zfilmovat závěr komiksové série, avšak film sám není vrcholem trilogie. Má být novým a samostatným kusem, ale mnohé scény jsou pojaty tak, že se odkazují na události v minulosti, a tak výsledek působí, jako by šlo o pokračování něčeho, co ale nikdy nevzniklo. Těm, kteří komiksy nečetli, se dostává jen občas vysvětlení emocí mezi postavami, byť poněkud pozdě formou flashbacků.
Navíc se film vzdaluje vizuální poetice Mignolovy tvorby, výtvarně se víc podobá Mignolovým nástupcům, kteří po něm sérii převzali (ostatně ani zdrojové komiksy nekreslil Mignola). Nejblíže má dílo asi stylu Guye Davise, který primárně kreslí vedlejší příběhy o Úřadu paranormálního výzkumu a obrany a který podobně jako tvůrci aktuálního snímku projevuje zálibu v odpudivých detailech.
Přitom mnoho scén nepostrádá fantazii a smysl pro působivou kompozici. Stejně tak je sympatické, že se opět hodně využívají praktické efekty jako masky, ale celkový produkční design vypadá šeredně.
Film Hellboy
To možná souvisí s avizovanou snahou přiblížit se hororovým kořenům Hellboye, jehož dobrodružství mívají na stránkách komiksů nádech gotického hororu. Snaha ale vychází vniveč, protože zcela chybí atmosféra napětí a strachu. Jakmile se konečně objeví slibný moment, kdy hrdiny přepadnou uprostřed temného lesa zombie deroucí se ze země, strašidelný rozměr rázem utne tuctové akční zpracování.
Smíšené vyznění Hellboye zvedá alespoň titulní postava, a to především z hlediska castingu. David Harbour se ukázal jako dobrá volba démonického bojovníka, který má sklony k alkoholismu, k neúctě vůči autoritám a k sarkastickým poznámkám v nevhodných chvílích.
Prosvětluje i scény, které těžknou vysvětlováním, a do diskusí vnáší náboj, díky čemuž mají grády. Navíc představuje oddech v přepjaté zápletce, která ve filmovém zpracování zavání béčkovou hloupostí, jež většinou končívá v televizním vysílání ve velmi pozdních hodinách.