Tvář vody je bizarní pohádková monster love story, podmalovaná soundtrackem Alexandra Desplata, atmosférou studené války a uhryznutými prsty a kočičími hlavami. Režisér a scenárista Guillermo del Toro to zase pěkně rozbalil. Film získal třináct nominací na Oscara, v úspěch nakonec proměnil čtyři z nich, včetně té nejcenější - za nejlepší film.
Recenze: Tvář vody tryská z magických filmových hlubin Guillerma del Tora
Tenhle podivný milostný příběh se odehrává v tajné vládní laboratoři, kde sadistický vládní agent Strickland zkoumá podivného tvora z Amazonie. „Žabák“ se ale sblíží s nenápadnou a zdánlivě bezmocnou Elisou, němou uklízečkou, kterou vidí takovou, jaká je, nevadí mu, že je „neúplná“.
Filmoví obojživelníci
Filmová erotika obojživelníků neměla nikdy na leknínech ustláno. Stačí si jen připomenout zaláskovaného Netvora z Černé laguny (situované rovněž do amazonského pralesa), jenž unesl dobře vyvinutou Julii Adamsovou, což lze vcelku pochopit. Tuhle monster žánrovku z padesátek si pravidelně pouštěl Ingmar Bergman a Guillermo del Toro ji na férovku přiznává jako jeden ze svých inspiračních zdrojů.
Tvář vody
Jednoduché to neměl, kvůli implantovaným žraločím žábrám, ani beznadějně zamilovaný Člověk obojživelník z počátku šedesátek, zatímco nadržení mutanti ze sci-fi hororu Děs přichází z hlubin se s tím nepárali a v rybářské vesnici drsně znásilňovali všechno, čemu se dostali pod sukně.
Když k tomu přičtete Abe Sapiena z Hellboye (k němuž má Guillermo del Toro blízký vztah) a blížícího se Aquamana, je zřejmé, že filmoví mutanti (a to zejména ti obojživelní) tu byli, jsou a budou, náchylní k páření s lidským druhem a schopni vydolovat z toho – jako Tvář vody – (kromě jiného) vítězství z Benátek, dva Zlaté glóby a rekordních třináct oscarových nominací.
Krásně divná láska k filmu
Tahle nominační třináctka je přebouchlá, zdaleka nezaručující obdobné skóre v oscarovém finále a paradoxně ubližující vizuálně vymazlenému, atmosférickému a originálnímu opusu, neboť zbytečně šponuje divácká očekávání na hraniční maximum, jež je pak nesnadné (neřkuli nemožné) adekvátně naplnit.
To, co se ve Tváři vody zrcadlí, je Guillermova láska k filmu (Elisa bydlí nad skomírajícím biografem Orpheus, s obstarožním gayem Gilesem sleduje dobové filmové pecky v televizi a dopřeje si se svým vyvoleným i snové muzikálové číslo).
Tvář vody
Z téhle lásky vychází i originální filmová narace, oscilující mezi Wesem Andersonem a spíše raným Jeanem-Pierrem Jeunetem, kdy se Guillermo brouzdá ve svých magických, bizarních a krvavých vodách. Tohle vás buď totálně mine (jako překombinovaná ptákovina), nebo totálně položí na lopatky (jako fascinující dospělácká pohádka).
Tvář vody je krásně divný film. A také svým způsobem odvážný mix pohádkové romantiky, lásky a úchylné brutality. Toto oldschoolově laděné, blízké setkání mezi druhy, jež pohádkově odděluje dobro a zlo, zalidněné barvotiskovými figurami, je neskrývanou chválou béčkového hollywoodského mainstreamu, kterou chtěl Guillermo del Toro (Hellboy, Faunův labyrint) udělat radost sobě i nám.
Bizarní, ale pochopitelné
Přesnému castingu, složenému z barvitých loserů, samotářů, cynických hajzlů a blbou ruštinou hovořících špionů, dominuje princezna bez hlasu Elisa, skvělá Sally Hawkinsová, která odvádí silný a odvážný herecký výkon (má smůlu, že jí v cestě k Oscarovi stojí brilantní Francis McDormandová z filmu Tři billboardy za Ebbingem).
Dokonale „zakapotovanému“ žabákovi, v jehož útrobách je skryt Dough Jones, servíruje Elisa vejce natvrdo a hraje Bennyho Goodmana, a když tento začne modře světélkovat vzrušením, vleze si k němu nahá do vany tak přirozeně, že to nevnímáte jako úchylný bizár, ale logické vyústění reálného milostného vztahu.
Kontrastního super záporáka si s gustem chlapíka, který se pro takové hajzlovské role narodil, zahrál Michael Shannon, jenž si myje ruce zásadně jen předtím, než se jde vyčůrat, a jehož uhnívající prsty ilustrativně charakterizují jeho prohnilou povahu.
V druhém sledu pak na sebe upozorňuje hlavně malíř reklam, bojácný gay Richard Jenkins, který se v pravý čas pochlapí, ukecaná černá kámoška z práce Octavia Spencerová a překvapivě nezvyklý klaďas v kůži ruského špiona Michael Stuhlbarg.
Nebát se ponořit
Tvář vody je třeba vnímat vstřícně (čímž nemyslím odevzdaně), tolerantně (což neznamená pasivně) a nechat se nést neohraničenou imaginací režiséra, který je na své parketě jistý a soustředěný. A také je dobré přijmout tezi, plynoucí z titulku, že stejně jako voda přijímá tvar své nádoby, je láska modelována citem toho, koho milujete.
Myšlenkově trochu náročné, vizuálně, díky kameře Dana Laustsena, úžasné. A na vás je, abyste jen malinko vypnuli mozek, nenimrali se v logických přešlapech a nasadili si šnorchl a ploutve, abyste se s nimi mohli vznášet magickou hlubinou, do které je třeba se ponořit na jeden odvážný, očistný nádech. Kdy zažijete něco podobného?