Ve Stavovském divadle v Praze lze vyslechnout a zhlédnout Fidelia, leč mnoho důvodů k tomu není. Režisérka Vera Nemirova Beethovenovu jedinou operu aktualizovala, avšak nepříliš nápaditě. Orchestr Státní opery pod taktovkou svého hudebního ředitele Andrease Sebastiana Weisera na nedělní druhé premiéře nepodal optimální výkon. Představení zachraňují pěvci: Zdeněk Plech, Sebastian Holecek, Manuela Uhl, Yukiko Kinjo, sboristé. A to nestačí.
Vera Nemirova operu Fidelio přesadila do našich časů, aby mohla pojednat velká témata současnosti, a to rovnou skoro všechna. Před premiérou vyjmenovala subtilní demokracii, autoritářské režimy, zneužívání moci, politické vězně, uprchlictví a traumata, která způsobuje, boj za lidská práva a konečně sisyfovské hledání pravdy. Netroškaří.
Bohužel však zůstalo u slov a žádné „hodnoty, které jsou základem naší civilizace“, jak se vyjádřil dirigent Weiser, inscenace ke kontemplaci nepředkládá. Pokud se něčím vyznačuje, pak náznakovou, nezřetelnou kritičností, která v celku představení téměř zaniká, což znemožňuje posoudit, zda divák interpretuje v souladu se záměry tvůrců, anebo svévolně.
Chvílemi se zdá, že Nemirova chce ukázat, že v hrůzných podmínkách může být odvážné už jen nepřidávat se k těm, kdo páchají zvěrstva, jindy konstatovat, že není třeba vést „modrý život“, pouze se nechovat jako úplná sketa, občas z opery čiší obligátní „kdo jsi bez viny, hoď kamenem“.
Tak například, postava Fidelia není veskrze kladná, jako v obvyklých produkcích, do přízně svého nadřízeného se snaží vetřít penězi, o nichž nelze předpokládat, že je získal legální cestou. A ochotně přijímá podíl. Ostatně, k podvodům má blízko, však je to převlečená Leonora, která navíc lže, že si vezme dceru svého šéfa.
Na konci opery se Nemirova rozhodla zironizovat Beethovenův „happy end“, jak závěrečnou apoteózu humanistických ideálů označila, podrobnosti by případným divákům nebylo slušné prozrazovat, pročež jen poznámka, že nebýt arci rozjuchaných sboristů, obecenstvo by si málem myslelo, že je mávající výjev míněn vážně. Společenská kritika k přehlédnutí.
Krom několika podivných nápadů, jimž bezesporu vévodí vyjíždějící trumpetista a odhalování Leonořina hrudníku, vykazuje režie meze i v hereckém vedení účinkujících. Divák musí k postavám na jevišti pro jejich nevěrohodný projev zaujmout distanc, a tudíž se s nimi neztotožní. Je to vlastně smutné, když fízlové mlátí vězně tak neautenticky a nepodařeně, že je to jednomu volné.
Kompro v cele
Nepříliš nápaditou režii kompenzuje hezké výtvarné řešení scénografky a kostymérky Ulrike Kunze. Vše je sladěno do chladných modrošedých barev, dobře podpořených svícením. Silným vizuálním dojmem zapůsobí třeba pochodování vězňů za matnou, rozpívající skleněnou stěnou, jakož i některé další výjevy.
Klaustrofobně působící prostor věznice ladí s dramatičtějšími pasážemi hudby a souzní se stísněnou atmosféru opery, byť k vedlejší, „odlehčené“ linii opery se nehodí. Ta tak jde inscenačně stranou, přestože v partituře pochopitelně zůstává. Ale to je větším dílem už vina libreta, které se obtížně provádí.
Obě jednání propojuje motiv povalujících se papírů, jimiž se postavy prohrabují, ovšem želbohu bez překvapivého nebo i jen rozumně vysvětlitelného vyústění. Politický vězeň Florestan se o dokumenty zajímá zřejmě proto, že v nich „hledá pravdu“ a kompromitující materiál na svého věznitele. V přísně střežené a utajované cele, odkud nepošle ani dopis manželce.
Civilnost kostýmů od teplákových mikin po montérky inteligentně podtrhuje deklarovanou ideu, že to, co divák vidí a slyší, má podstatnou spojitost s tím, co se odehrává v jeho životě, což není úplně špatný nápad. Škoda, do této scénografie mohlo být zasazeno víc než bezzubé divadélko.
Když vázne hra i souhra
Druhá premiéra se orchestru Státní opery nevydařila tak, jak by posluchač očekával. Možná hráči neměli svůj večer, i to se stane. K opakovanému zaváhání houslí se přidaly kiksy žestí, kupily se rytmické nepřesnosti a nezřídka zněla hudba unaveně, bez zápalu, především v odlehčenějších partech. Optimálně to z orchestřiště zvučelo jen ve vypjatějších momentech.
Je pozoruhodné, že téměř všichni sólisté měli drobné potíže zkoordinovat se s orchestrem. Ansámbly nebyly dokonale sezpívané. Dokonce i Adolfem Melicharem dobře připravený sbor, který tentokrát krom svých standardních předností potěšil i expresivním výrazem, se v jednom okamžiku opožďoval za hudbou.
Těžko soudit, do jaké míry nese vinu akusticky nejednoduchý prostor Stavovského divadla, na nějž orchestr stále ještě nedorekonstruované Státní opery není zvyklý. Beethovenův Fidelio v každém případě může znít pregnantněji, detailněji a krásněji, než jak jej nacvičil a předvedl Andreas Sebastian Weiser.
Uspokojivé pěvecké obsazení
Večer i přesto potěšil pěveckým obsazením, byť americký tenor Erin Caves s Florestanem zápolil, v nejvyšších polohách byla v jeho hlase příliš znatelná námaha. Však byl také několikrát utopen hluboko vzadu na scéně. Nakonec zvítězil pěvec nad rolí.
Manuela Uhl zní nejlépe, když se může do zpěvu zcela položit, v rychlejších sekvencích jí chyběla trošinka pružnosti a přesnosti, ale ve výsledku dobře zazpívaná Leonora/Fidelio.
Výborní byli sólisté v méně exponovaných rolích. Sebastian Holecek jako exaltovaný zloduch Pizarro působil po pěvecké stránce suverénně, do role jde s frajerskou vervou a posluchače baví každý jeho tón. Škoda, že mu režisérka neodpustila vítěznou pózu s lahvinkou alkoholu, kvůli níž do jeho padoušské popudlivosti pronikla nezamýšlená směšnost.
Zdeněk Plech nejenže vystihl postavu Rocca, ale svým zpěvem dokázal vyvolat hudební radost nejintenzivněji ze všech. Yukiko Kinjo opět potvrdila, že patří k nejpřesněji intonujícím a nejpříjemněji se poslouchajícím hlasům na tuzemské operní scéně, skvělá Marcelina. Ministr Jiří Rajniš s vizáží Sebastiana Kurze i v malé úloze předvedl kultivovaný a pěkně probarvený baryton.
Soustředit se na zpěv sboru a sólistů je tak nejlepší radou, jíž lze návštěvníka pražského Fidelia vybavit. Obzvlášť když interesantní jména nabízí i druhá alternace. Nelze však než konstatovat, že na uvedení jediné opery Ludwiga van Beethovena, jejíž minulé pražské nastudování mělo derniéru před více než čtvrtstoletím, je to dost málo. Další nepřesvědčivý večer s Operou Národního divadla.
