Nové inscenaci v pražském Divadle v Dlouhé Sen v červeném domě není z určitého úhlu pohledu co vytknout. Ale zároveň se nad představením vznáší zásadní otázka: Proč právě teď a tady?
Sen v červeném domě je jedním, co do vzniku nejmladším, z takzvaného kvarteta klasických čínských románů vybraných tamními učenci jako vhodný úvod do studia konfucianismu. Jeho autorem je Cchao Süe-čchin, sepsal jej kolem poloviny 18. století a česky vyšel ve třech svazcích v Odeonu v letech 1986–1988 v překladu špičkového (letos v červnu zesnulého) sinologa Oldřicha Krále.
Odkaz k tomuto románu, který zvolilo režisérské duo SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) je volný. V žádném případě nejde o adaptaci, nýbrž o vypůjčení si „prostoru“ a „zvuku“. V onom prostoru, píší tvůrci, „se prolíná minulost, přítomnost i budoucnost, příběhy, myšlenky i rekvizity postav žijících i těch, které nás již opustily. Prostor na hranici odchodu, kde se život zastavil, zatímco venku běží dál. Prostor, kterým procházíme a sdílíme jej s našimi blízkými. Prostor setkání se sebou samými. V tomto místě se ocitáme my, naše vzpomínky, myšlenky, ale i postavy dávných příběhů.“ A ten „zvuk“ dodáváme my, přichází do mysli především zevnitř, z toho, co je v nás uloženo, co v nás zní na základě prožitého.
Divadelní Sen v červeném domě vznikal kolektivně, režiséři přišli se základním nápadem a principem, představení se rodilo pod rukama, s autorským vkladem herců. Toto herecké „přinášení“ sebe sama by možná došlo i divákovi, který by o vzniku inscenace nevěděl vůbec nic, protože každý z hereckých aktérů je se svou postavou srostlý o poznání víc, vnáší do ní větší měrou sebe, než tomu bývá takříkajíc u standardních rolí. Přitom zde neběží o žádnou improvizaci nebo o vystupování z role, naopak – základem je velmi důmyslná a jemná souhra, precizní nacvičení scén vyladěných do detailů.
Ale než k této souhře došlo (a k osmičce herců z Dlouhé by se téměř patřilo dodat, že zde tvoří hudební označení okteto), každý z nich vnesl nějaké své téma, své vzpomínky, svá poznamenání. Bez toho by výsledek nebyl takový, jaký je. Totiž osobní, niterný, ale – a to je na inscenaci cenné – Sen v červeném domě není ani „psychoanalýza“, ani autistické mumlání. Je to při určitém diváckém naladění se a sladění s chvěním této inscenace otevřená a sdělná věc.
