První česká filmová premiéra letošního roku připadla na snímek Olgy Dabrowské Cena za štěstí, který tvůrci a distributoři nazývají dramatem. Ale mnohem spíš a víc běží o nechtěnou tragikomedii až komedii. Snad tohle není předzvěst tuzemské produkce s letopočtem 2019.
Opilý muž (Jaroslav Plesl) kope do dveří bytu v činžáku, kde bydlíval, a domáhá se kontaktu s dětmi. Žena (Klára Pollertová-Trojanová) a potomci se zabarikádují. Sousedi na muže zavolají policii, ten se raději odporoučí. A na ulici ještě dostane nakládačku od současného přítele své bývalé ženy. Tím je otevřena jedna vyprávěcí linie.
Druhá se rozjede tak, že muž jménem Roman (Tomáš Hanák) navštíví dům dvou žen (Vanda Hybnerová, Ivana Chýlková), které spolu vychovávají dvě děti. Vzápětí vyjde najevo, že dotyčný je nejen otcem asi čtyřletého kluka Ríši, kterého si ten ženský pár pořídil (muž daroval sperma), ale je rovněž otcem šestnáctileté dcery Barbory, s níž do vztahu přišla postava Hybnerové.
Tyto dvě linie se protnou a jejich protagonisté propletou: dospívající nevlastní syn onoho agresivního alkoholika Patrik (Josef Trojan) a Barbora (Olga Wdowiaková) začnou spolu chodit a ze vztahového blázince utečou do jakési komuny plné interesantních lidí a zážitků. Po čase se navrátí do rozháraného společenství svých rodičů a příbuzných coby mladičký, teď už sám rodičovský pár, který nechá synka pokřtít a vnáší tak čistotu a naději do onoho zmateného společenství.
Zní to ulítle, jako silně přitažené za vlasy? Právě takové to celé je, a ještě horší, protože vyšperkované různými nelogičnostmi, zkraty, schválnostmi a nezamýšlenými trapnostmi, jež tu nemá smysl vypočítávat. Nejenom vyprávěcí logika, ale i herectví se tu potácí na úrovni banálních televizních inscenací a seriálů. Právě herecké výkony velmi rychle, po několika minutách, obnaží bídu tohoto snímku; za chvíli je evidentní, že Cena za štěstí je malér…
