David Koller, nezpochybnitelná osobnost polistopadové pop music, se nikdy netajil svými názory – nyní je, společně s vhledem do jeho života i tvorby, nabízí knižní rozhovor básníka Milana Ohniska, nazvaný možná provokativně Who The Fuck Is David Koller?
Recenze: David Koller naposledy
Takže, do háje, kdo to tedy ten David Koller vlastně je? Protože, až na nevydařený Dědkův profil skupiny Lucie a nějaké ty novinové články a rozhovory, se o Kollerovi nic rozsáhlejšího nedočteme. Jistě i proto, že sám dokáže sice s úsměvem a taktně, leč o to důrazněji odrážet snahy novinářů dostat se mu pod kůži. Sám jsem ostatně s Kollerem několik rozhovorů dělal, známe se, přesto vím, jak na některé osobnější otázky prostě neodpovídal – a nezbylo než jej respektovat.
Dikce přímá, lakonická, vtipná
Také Milan Ohnisko zabrousí svými otázkami do Kollerova soukromí, vždy ale nenásilně, jako kdyby nechával – pro obě strany – otevřená zadní vrátka. Zkrátka, netlačí na pilu.
Koller tak vypráví nejen o svém životě, ale i o svých nejbližších, rodičích, sourozencích, učitelích, vše je ilustrováno mnoha fotografiemi. Přitom je dobře, že je v přepisu zachována Kollerova dikce, přímá, lakonická a často i vtipná. Nevadí přitom, že Ohnisko s Kollerem neprobírá celý jeho profesní i soukromý život, kniha se tak ani netváří a my při jejím čtení rozhodně nemáme pocit, že bychom byli o něco ochuzeni. Koneckonců, od toho jsou životopisy.
Who the fuck is David Koller?
Rozhodně cenné jsou Kollerovy vzpomínky na předlistopadovou dobu, na běžnou buzeraci kvůli vlasům, na střety s bolševickou tupostí, na to, co vše obnášelo, když se chtěl tehdy někdo věnovat muzice, reálie, které mohou mladším čtenářům znít jako z jiného světa, naštěstí. Protože podobně prožívali onu dobu v podstatě všichni mladí lidé.
Žádné příště
Když se vzpomínání přehoupne přes rok 1989 a přichází ohromný úspěch Lucie a s ním i „velkej, nekonečnej mejdan“, jsou Kollerovy odpovědi uměřené, a když například přiznává svou drogovou sezonu, nedělá ze sebe rockera tvrďáka z povolání, odpovídá střízlivě.
Neskrývá ani své konzistentní občanské postoje, ale přiznává se i k selháním v osobním životě, zároveň mluví jasně o tom, jak moc je pro něj rodina a děti, ty především, důležitá. A to přesto, že přiznává svůj workoholismus a naprostou oddanost hudbě.
V podstatě je to příběh jednoho, jistě mimořádně nadaného, kluka, který se tak upnul ke svému snu, a tak za ním šel – ale pozor: ne přes mrtvoly! – až si jej splnil. A že vedle toho dokázal svou muzikou potěšit celou jednu generaci, je skvělý bonus. A proč Koller naposledy? Inu, v samém závěru rozhovoru prohlásí, že už řekl vše a žádné příště nebude.
