Legendární „pařížské“ album Vladimíra Merty, Ballades de Prague, vyšlo původně počátkem roku 1969 ve Francii – a o padesát let později v Praze na vinylu. A je milé si uvědomit, že za ono půlstoletí vůbec nezestárlo, což na debut není zrovna málo.
Recenze: Chtít chytit Mertu. Jeho pařížské album z roku 1969 se vrací na vinylu
Šla tehdy Prahou zvěst, Merta že nahrál desku v Paříži, a bylo to něco zcela neuvěřitelného – aby ne, psal se první posrpnový rok, to zaprvé, a zadruhé desku „venku“ měl tehdy jenom Karel Gott, a to teprve pár měsíců. A teď že by Merta? A kdo to vlastně je? Jo, Karlův most a Platýz? Jarda Hutka a Karel Kryl? Aha, tak tenhle…
Fámy se ukázaly být pravdivými, Mertovi v Paříži dlouhohrající deska skutečně vyšla. Z kolegů písničkářů měl tehdy vydanou desku pouze Jaroslav Hutka, a to ještě pouze půlku singlu, tedy jednu jedinou píseň, a Krylův Bratříček byl také teprve před vydáním. A vezmeme-li celou naši pop music (již zmíněné Gottovo západoněmecké debutové album vyšlo v říjnu 1968), Vladimír Merta byl tedy druhým „populárním“ interpretem, který měl na Západě vydanou velkou desku. Zajímavé, jen co je pravda.
Ortodoxní folkloristé by si možná rvali vlasy, ale…
Celou polovinu z osmi písní, které Merta souhrou náhod natočil v Paříži, kde pobýval po studentské brigádě, tvoří lidovky a je vlastně zbytečné spekulovat, zda to tehdy byla z nouze ctnost, protože prostě neměl dostatek vlastních nahratelných písniček, anebo záměr.
Ať už to totiž bylo, jak chce, album tím dostává zajímavý rozměr, kdy se lidovky a vlastní písně „netlučou“, naopak spolu krásně fungují a vlastně potvrzují i jeden z kořenů Mertova písničkářství: český folklor. Jistě, nebylo to nic novátorského, i třeba Bob Dylan jich má na svém debutu hned sedm z třinácti… Ale přece.
Dovedu si snadno představit, že nad Mertovým podáním by si možná ortodoxní folkloristé rvali vlasy, ovšem například kombinace vyťukávaných tónů na klimpru s Mertovým zpěvem tak provařené lidovky, jakou je Kočka leze dírou, je naprosto ojedinělá – a výtečná. A třeba hned úvodní Dobrú noc je právě ve své prostotě, úvodních flétničkách i procítěném zpěvu působivější než jakékoli profesionálně a čistě zvládnuté verze lidových písní – a že jich bylo!
Jako kdyby zde Merta ukazoval (a později to samé povrzoval na svých verzích moravských lidovek Jaroslav Hutka), takhle že se má přistupovat k odkazu lidové písně: pietně, ano, ovšem jen do určité míry, hlavně autenticky a s maximální možnou mírou otevřenosti a upřímnosti. Jen proboha žádné státní soubory písní a tanců a podobně!
„Hieronyme, jsem sám“
Ze čtyř původních písní jistě vyniká generační Dlouho se mi zdá / Chtít chytit vítr, a to nejen pro svůj text: „Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu / indickejm dětem hlad nezaženu / zabloudil jsem lhostejností / nevím, jak najít cestu zpět / jmenuju se po tátovi, je mi dvacet let“, ale také díky melodii, v níž – ať již vědomě, či ne – parafrázuje harmonii Donovanovy slavné písně Catch the Wind.
Dalším vrcholem jsou sedmiminutové Pomeranče Hieronyma Bosche, s textem upomínajícím na svět Kafkových próz, zvláštně zhalucinovaný: „V zavřené knize na psacím stole / postavy pláčou a potmě chodí kolem / (…) nade mnou stálo deset cizích lidí / Jako bych ležel – jeden z nich mi ruku dal /a chtěl, abych vstal // Dva z nich mě vedli průchozím domem / ptal jsem se: kam? / A oni řekli: sbohem!“ a současně zcela realistický: „Hieronyme, jsem sám / Svět se ti skládal do snů, které si k ránu maloval / Já v něm umírám.“
Nelze též nepřipomenout, jak si Merta poradil se svým tehdy ještě zdaleka ne tak mistrovským zvládnutím nejen všemožných kytar, ale i flétniček a harmonik – písně aranžuje střídmě, ale o to je účinek silnější. Krásně to znělo již tehdy, a dnes, díky zvukovému ošetření, ještě lépe.
