Jsou texty Allena Ginsberga, které se dosud neobjevily v jeho sebraných básních, nebo dokonce dosud vůbec nevyšly. A rozhodně ne proto, že by byly nějak podřadné. Takové shromáždil svazek Wait Till I'm Dead, který vydalo britské nakladatelství Penguin.
Výstižný název odkazuje k verši z jedné, též nezařazené, básně z roku 1990: „Deštivá noc na Union Square, úplněk. / Chcete víc básní? Počkejte si, až budu mrtev.“
Můžeme jej přitom vnímat i jinak než jako pouhé odkázání nedočkavých milovníků poezie do časů příštích. Jak ukazují nejen jeho verše, ale i deníkové zápisy, Allen Ginsberg (1926 až 1997) si byl totiž po celý svůj život, již od mlada, vědom své smrtelnosti, a jak mu běžel čas, smrti se věnoval stále víc. Jistě mu v tom pomáhala i jeho buddhistická praxe.
Zároveň z těchto veršů cítíme jeho pragmatičnost a také schopnost vytěžit poetický náboj i ze zdánlivě banálního sdělení. A ještě, to abychom si trochu rýpli, lze z dvojverší cítit i autorovo sebevědomí, jistotu, že zájem o jeho poezii neodejde současně s ním.
Výběr „normální mysli“
Myšlenku sebrat neznámé básně lze jen uvítat, protože byť Ginsberg do úctyhodného, více než osmisetstránkového svazku svých sebraných básní teoreticky zařadil v roce 1984 vše, co napsal, přesto zbylo dostatek básní, které z nějakého důvodu „propadly sítem“ a neobjevily se ani v posmrtném vydání Sebraných básní z roku 2006, to již obnášelo stran dvanáct set.
Nicméně, jak píše editor svazku a Ginsbergův archivista Bill Morgan, držel se při výběru – protože Wait Till I'm Dead není rozhodně mechanickým sběrem – básníkovy snahy zachytit své spontánní myšlenky a vhledy, to, čemu říkal „normální mysl“, a vybíral tak pouze to nejlepší. Básně přitom řadil chronologicky, po dekádách, a pokud to bylo nutné, doprovodil je vysvětlujícím komentářem. Vznikla tak kniha, která nejen doplňuje ginsbergovský kánon, zároveň obstojí i samostatně.
Básně z dětství i z Prahy
Můžeme sledovat vývoj básníkovy poetiky, od klasičtějších, převážně rýmovaných básní ke zcela uvolněné formě pozdější doby. Výbor lze vnímat i jako básníkovu autobiografii, od básně Poem z roku 1943, napsané k ukončení středoškolské docházky, přes básně raného hledání identity či milostné, ba erotické verše o halucinatorních zážitcích z amazonské džungle k objektivněji laděným, často angažovaným veršům a básním věnovaným přátelům (například Robertu Creeleymu, Anne Waldman nebo Bobu Dylanovi) až k niterné Rose Is Gone, v níž se vrací do dětství, ke své matce Naomi, k tetě Rose, ke všemu, co již dávno zmizelo.
Kniha nabízí i jedno pro nás zajímavé srovnání, a sice básně Liverpool Muse s básní Big Beat. V obou nadšeně popisuje návštěvu rockového klubu. První byla napsána v Anglii v květnu či červnu 1965 poté, co byl vyhoštěn z Prahy, druhá, zařazená do sebraných básní a napsaná 11. března téhož roku, ještě v Praze. Zachycuje atmosféru koncertu Olympiku, nejspíš v Divadle Sluníčko.
S blížícím se devadesátým výročím narození jsme si tak nemohli přát lepší připomenutí velikosti a významu Ginsbergovy poezie a lze jen doufat, že si knihu brzy přečteme i v češtině – jisté náznaky již jsou.
