Režisér Alfonso Cuarón se po mimořádném úspěchu Gravitace zařadil mezi nejváženější filmaře současnosti. Nový film Roma jako návrat do období svého dětství pojímá očekávaně perfekcionisticky, ale také s osobitou pokorou a odvahou.
Recenze: Alfonso Cuarón se vrací do dětství. Jeho Roma je filmový vrchol roku
Po sedmi Oscarech pro snímek Gravitace (2013) a 723 milionech dolarů utržených ze světových kin šlo Cuarónovu volbu autobiografického námětu ve španělském jazyce vnímat jako gesto tvůrce, který se odmítá nechat semlít velikášstvím hollywoodského systému. Bylo by ale bláhové domnívat se, že režisér netušil, jaké monumentální dílo mu opět vzniká pod rukama.
Snímek natáčený v autorově rodném Mexiku odkoupila do distribuce streamovací služba Netflix a zajistila mu premiéru na festivalu v Benátkách, na kterém před lety poprvé oslnila Gravitace. Po obdržení nejvyššího uznání Zlatého lva následovala horlivá kampaň zaměřená na zisk cen Americké filmové akademie, jež trvá dodnes. Roma je pro Netflix nástroj legitimizace a nabytí nezměrné prestiže. Přes všechen rozruch je Cuarónovo filmové vzpomínání velmi neortodoxní, rafinované a podnětné i po více zhlédnutích.
Oslavovaná spojka USA–Mexiko
Roma se odehrává na počátku 70. let, přičemž název odkazuje na čtvrť v hlavním městě Mexiko, bývalý domov režisérovy dobře situované rodiny. Ta ve filmu kromě matky a otce čítá také čtveřici dětí, babičku a do jisté míry i dvojici služebných/chův, které s rodinou sdílí bezmála každý den a každou hodinu. Právě u mladé Cleo mixtéckého původu nachází Cuarón protagonistu a průvodce svým vzpomínáním.
Zřejmě díky režisérově atypické kariéře, kdy osciluje mezi vysokorozpočtovými projekty ve Spojených státech a intimnějšími snímky vznikajícími v Mexiku, se v jeho stylu mísí různorodé tendence. Roma svým kontemplativním tempem, symboličností a členěním děje na epizody může například připomenout tvorbu mexických tvůrců jako Carlos Reygadas nebo Amat Escalante. Těžko si lze ale představit, že by Cuarón s filmem Roma triumfoval bez precizní průpravy v hollywoodském prostředí.
Jeho vize je z mnoha ohledů nekompromisní, vzdálená průzračnosti praktikované v mainstreamových dramatech, obdobně se ovšem snaží o sevřenost, autenticitu a silný emocionální dopad. Dosahuje toho za mistrovského vedení divácké pozornosti a zužitkování všech motivů. To, že se v Roma Cuarón svého hollywoodského dědictví nevzdává, dokazuje odkazy na svou předchozí tvorbu – nejen na Gravitaci, ale také na Potomky lidí (2006).
Jak se postavit ke vzpomínkám?
Označení „filmová autobiografie“ rozhodně nevystihuje cestu, jakou režisér při vyvolávání svých vzpomínek zvolil. Své mladé já totiž z vyprávění zcela vymazal, konkrétně se nezpřítomňuje jako ani jeden ze čtyř potomků, kteří se ve filmu vyskytují. Dětské figury zůstávají jen letmo charakterizované a Cuarón k identifikaci svého já neposkytuje žádná nosná vodítka. Své vzpomínky nachází kolem sebe, často na periferii. Při vyjádření svého vztahu k místům, osobám a věcem se vyhnul personifikaci, vystačí si se soustředěným pohledem kamery.
Příběhem namísto toho provází chůva Cleo. Je to nejen osoba, která domácnost udržuje pohromadě, ale i pojítko mezi jednotlivými členy rodiny. Její oddanost přesahuje vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a na vzájemné sepjetí Cuarón upozorňuje i tím, že již v první třetině stopáže črtá paralelu mezi rodinnou krizí a Cleoiným vztahem s mladíkem Felipem.
Návrat do minulosti je tak pro režiséra nostalgií nezabarvené zachycení každodennosti, jejíž kráse a zrádnosti nejlépe rozumí právě Cleo. Její radostnou naivitu Cuarón skvěle vystihuje v záběru z úvodu filmu, v kterém se Cleo se smíchem neúnavně žene rušnými ulicemi, zastavuje automobil a nechtěně vráží do kolemjdoucích. Výjimečnost jejího ducha se poté vyjevuje ve scéně představení televizního siláka, jehož zkoušku rovnováhy jako jediná bez povšimnutí okolí zdolá. Neherečka Yalitza Aparicio v úloze Cleo patří k největším filmovým objevům tohoto roku.
Básník v černobílé
Snímek Roma ale dělá unikátním především Cuarónovo pojetí nejmenších i největších složek filmu jako básnických slok, které se navzájem rýmují. Dalo by se říct, že jde o princip celého díla a klíč k výkladu mnoha obrazů. Některým celým scénám lze hlouběji porozumět jen v poetické sounáležitosti se scénami dalšími. Cuarónovy vzpomínky mají ve filmové formě podobu harmonické pospolitosti všeho, s čím se v dětství setkával.
Filmu bylo vyčítáno, že se vzhledem k přítomnosti chůvy nedobrovolně závislé na libovůli rodiny vyšší střední třídy opomíjí společenský kontext. Roma je ale interpretačně náročný zážitek a zůstává na publiku, kolik z nedůstojného zacházení s Cleo odkryje. Součástí celkové harmonie jsou totiž nepochybně i hrubé a nepříjemné rysy, jejichž zobrazení se Cuarón nijak nevyhýbá.
Přestože je Netflix často symbolem televizní obrazovky stojící v opozici ke „starým pořádkům“ tradiční distribuce, společnost uvedla Roma ve více než 600 světových kinech. Jedná se o srozumitelný ústupek snímku, jehož audiovizuální podoba není srovnatelná s žádným filmovým dílem posledních let. Černobílý prostor před kamerou žije do všech myslitelných stran a vzdáleností. Cuarón, jenž je zároveň producentem, scenáristou, kameramanem i střihačem Roma, vzbuzuje pocit, že se můžeme vydat do všech koutů jeho vize. Fascinující je, že jeho kompozice zůstávají velmi realisticky vystavěné a nepůsobí nijak uměle.
Roma je již možné zhlédnout na portálu Netflix, v první řadě by ale měla být povinností projekce v kině s co největšími rozměry plátna. Tady se totiž s velkou pravděpodobností píše kus filmových dějin.