Sedm okamžiků v sedmi sekvencích. Absolventka katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU Beata Parkanová zapracovala do svého celovečerního režijního debutu mnoho autobiografických prvků. Zároveň se potěšujícím způsobem orientuje v mezinárodních filmových trendech.
Situace na vysoké škole FAMU je v posledních měsících vyobrazována v černých nebo přímo krvavě rudých barvách. Konflikty uvnitř instituce vedly mnoho filmových tvůrců k radikálním vyjádřením o nevalné úrovni domácí produkce. Těmto soudům se však vzpírá řada úspěšných absolventů znalých ve světové kinematografii.
Další léta ukážou, zda nadějná tvorba například Michala Hogenauera, Terezy Nvotové, Olma Omerzua či dua Lukáše Kokeše a Kláry Taskové probere český (a slovenský) film z letargie. Chvilky Beaty Parkanové vzhlíží ke stejným cílům a přitom oplývají příjemnou skromností.
Více než kdokoli ze zmíněných režisérů se Parkanová profiluje jako autorka citelně čerpající z vlastních životních zkušeností, zejména partnerského a rodinného charakteru. Uvedení Chvilek v karlovarské soutěži Na východ od západu jí zajistilo mnoho rozhovorů, v nichž mohla tuto skutečnost akcentovat. Vypovídají o tom ovšem i její starší díla.
Autobiografie v sedmi aktech
Krátký film Když muž neví (2011) strnule komickou formou vyprávěl o komunikačních neshodách na prvním rande. Následující desetiminutový snímek Chvilky (2012) se věnoval vztahu vnučky s babičkou a sloužil jako předvoj pro celovečerní debut. Osobní zkušenosti Parkanová dále rozvádí ve spolupráci s Alexandrou Škampovou v knize Od sebe, k sobě z roku 2012.
Máme co do činění s autorkou, jež se soustředí na utváření strukturované autobiografie, v níž nemá přední místo ani tolik ona sama jako spíše lidé, kteří ji obklopují. Vlajkonoš této tendence je v českém filmovém prostředí nepochybně Jan Svěrák.
Celovečerní Chvilky jsou vystavěny jako sedm obrazů-sekvencí ze života mladé Anežky (Jenovéfa Boková). Jednotlivé části se odehrávají v různých ročních obdobích a seznamují nás s Anežčinými blízkými – s matkou (Alena Mihulová), otcem (Martin Finger), přítelem (Viktor Tauš) nebo psycholožkou (Lenka Vlasáková). Oddělené bloky přitom v zásadě nesvědčí snaze zobrazit provázané vztahy mezi postavami a dopřát protagonistce jistý vývoj. Patrně bylo ale jedním z cílů režisérky ukázat rozštěpenou vztahovou síť, v níž je Anežka jediným stálým prvkem, a tím i nese nejtěžší břímě.
Tato zvolená epizodičnost je ovšem ideální pojistka pro to, že se film dramaturgicky nerozpadne. Lehce mechanické přechody mezi jednotlivými částmi mohou sloužit jako vodítka a filmař bez zkušenosti s dlouhou metráží je jistě ocení. Parkanové se tímto způsobem podařilo stvořit vcelku sevřené dílo. Třebaže si tento přístup k vyprávění s sebou nese jisté problémy, je to stále přijatelný kompromis oproti tápání a rozbředlé nejednoznačnosti, které zůstávají výbavou některých absolventů FAMU.
Na jedné straně je bloková výstavba dramaturgický pomocník, patří ale také do repertoáru mnoha zkušených režisérů obrážejících filmové festivaly. Parkanová našla způsob, jak svému celovečernímu debutu zajistit kompaktnost a zároveň si ozkoušela praktiky „srozumitelného artu“. Chvilky se skromně staví do společnosti čtrnácti statických obrazů Křížové cesty (2014) Dietricha Brüggemanna či vyprávění v sedmi dnech v brilantním Patersonovi (2016) Jima Jarmusche.
Parkanová pochopitelně není tak důsledná a Chvilky se od zmíněných snímků v mnoha ohledech liší, podstatné ovšem je, že přemýšlí v souvislostech mezinárodní kinematografie.
Malá radost na mezinárodní úrovni
Parkanová se navíc ukazuje jako slibná realizátorka v tom, jak se vypořádává s překážkami tohoto předurčení. Nejpodstatnější je, že se jí daří rozvíjet motivy napříč sekvencemi. Může jít třeba jen o humorné maličkosti, které opakováním nasvědčují tomu, že jsou součástí Anežčiny každodennosti.
Také ale postupně získáváme odpovědi na to, proč má protagonistka blíže k babičce (Jaroslava Pokorná) než svým rodičům a jak se to podepisuje na vztazích, do kterých víceméně pasivně upadá. Silné katarze pak Parkanová dosahuje ve „chvilce“ s psychiatričkou. Anežka se niterně vyvíjí, její introvertní povaha to jen nečiní zřejmým.
Originální přístup nachází režisérka s kameramanem Martinem Doubou i na rovině jednotlivých záběrů. Prostor často zachycují ve statických kompozicích, které snímají postavy frontálně nebo z boku. Záběry někdy působí kašírovaně, navozují ale pocit odstupu, kterého chtěla Parkanová docílit svou představou Chvilek jako pohledu do fotografického alba.
Stylem se tím opět dostává do vztahu s mezinárodními trendy. Nasvědčuje tomu i to, že v karlovarské sekci Na východ od západu nebyly Chvilky jediný snímek, který s těmito zcizujícími prostředky pracoval.
Z díla Parkanové plyne zjištění, že bude-li chtít generace nadějných českých režisérů prorazit, měla by si především stanovit úměrně těžké a zvládnutelné výzvy. Jako ohmatávání možností filmového vyjadřování jsou Chvilky uspokojivé a autobiografické motivy nevyznívají falešně. V domácí tvorbě představují malou radost.
