Připomíná obří plachetnici kotvící v přístavu či škeble, někteří v jejím tvaru rozpoznávají exotického ptáka, nebo dokonce milující se želvy. Opera v Sydney, do roku 2007 zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO, se každopádně stala ikonickou stavbou Austrálie. Oficiálně tento operní stánek, jehož výstavba nebyla hladká, otevřela před půlstoletím královna Alžběta II. S historií sydneyské opery jsou ale spojeny i ne tak známé okamžiky: první vystupující zpíval stavebním dělníkům a bučení si tu vyslechl Arnold Schwarzenegger.
„Světoznámý symbol a národní poklad slaví padesát let. Všechno nejlepší k narozeninám australské ikony,“ napsal na sociální sítě australský premiér Anthony Albanese.
Myšlenka vystavět v Sydney centrum scénického umění se objevovala několik desetiletí, ale politickou podporu získal nápad až v polovině padesátých let. I díky přílivu přistěhovalců se poválečná australská ekonomika rozvíjela v nebývalé míře. A navíc premiér Nového Jižního Welesu, původně železniční dělník, Joseph Cahill měl za to, že všichni lidé bez ohledu na původ a třídu mají právo na „vyšší umění“, které pomáhá formovat osvícenější společnost.
„Měla by to být stavba, která bude chloubou státu nejen dnes, ale i po stovky let,“ vyjádřil Cahill přání. Mezinárodní architektonickou soutěž na operní budovu vyhlásila vláda australského Nového Jižního Walesu v roce 1956.
Budovy zavěšené na mušlích
Mezi více než dvěma stovkami návrhů z třicítky zemí trochu překvapivě uspěl Jorn Utzon, v té době známý pouze projekty v rodném Dánsku a sousedním Švédsku. „Znovu a znovu jsme se vraceli ke studiu těchto výkresů a jsme přesvědčeni, že představují koncept opery, který je schopen stát se jednou z velkých staveb světa,“ napsali hodnotitelé soutěže ve své zprávě. „Vzhledem ke své originalitě je to zjevně kontroverzní návrh. Jsme však naprosto přesvědčeni o jeho přednostech.“
Budova opery je 183 metrů dlouhá a 120 metrů široká. V nejvyšším bodě se tyčí do výšky 67 metrů nad hladinou moře. Inspirací se architektovi prý staly listy palem a další motivy ze světa přírody i z historie architektury. A také pocit, jenž si odnesl z prohlídky náhorních plošin Mayů v Mexiku.
„Budou to dvě budovy viditelně zavěšené na mušlích jako kus nábytku,“ prohlásil o svém díle Utzon. Nejvýraznějším prvkem stavby se staly právě tyto skořepiny kryté světlými glazovanými a matnými keramickými dlaždicemi.
Dojem ještě umocňuje okolní prostředí, opera totiž stojí na samém konci výběžku Bennelong, v sousedství botanické zahrady, která vytváří zelené pozadí bílých mušlovitých skořepin. Záliv přístavu dodává modrou horizontálu.
Architekt odešel uprostřed stavby
Základní kámen stavby byl položen v březnu 1959. Pracovalo na ní deset tisíc dělníků, hotovo mělo být do čtyř let. Samotná konstrukce skořepin se ukázala jako největší konstrukční problém. Proto Utzon nízké tvary pozměnil tak, že se žebra skořepin mohla sestavit z prefabrikátů. Ale sloupy, na kterých spočívalo pódium, nemohly unést tíži nově navržené střešní konstrukce. Musely být proto odstřeleny a nahrazeny většími.
U dokončení stavby Utzon nebyl, v roce 1966 byl odvolán po hádkách s australskými politiky kvůli rostoucím nákladům a prodlužovaným termínům. Austrálii opustil ve zlém, zapřísahal se, že se k protinožcům už nikdy nevrátí.
Vizionářský návrh mu otevřel brány k dalším mezinárodním projektům, byť zakázku podobného významu již nikdy nedostal. V následujících letech realizoval třeba stavbu íránské centrální banky v Teheránu či parlamentní budovy v Kuvajtu, kde mohl zúročit svůj dlouholetý zájem o islámskou architekturu.
A vrátil se i do Sydney poté, co byl v devadesátých let přizván k plánovaným úpravám opery. „Utzon dokázal, že v architektuře může být dosaženo nádherného a zdánlivě nemožného cíle,“ stálo v odůvodnění Pritzkerovy ceny, považované za ekvivalent Nobelovy ceny v architektuře, kterou Utzon obdržel v roce 2003. Když o dalších pět let později zemřel, opera se na hodinu ponořila do tmy, vedení tak uctilo památku jejího autora.
Překročený rozpočet zachraňovala loterie
Odchod Jorna Utzona během stavby vedl nicméně ke změnám v jeho vítězném návrhu. Zamýšlené efektní interiéry se z důvodu nákladnosti nikdy nerealizovaly, což se promítlo do akustiky. Stížnosti na akusticky nevyhovující vnitřní prostory se ozývaly od otevření opery. O nápravu se pokusila až rozsáhlá renovace v roce 2017.
Tlak na šetření byl v době stavby opery nemalý, náklady přesáhly plánovaný rozpočet více než čtrnáctkrát. Architektonicky výjimečná budovy spolykala sto dva miliony australských dolarů místo očekávaných sedmi. S financováním strmě rostoucích nákladů pomáhala série speciálních loterií.
První vystoupení se odehrálo o pauze na oběd
Slavnostního otevření se Australané dočkali 20. října 1973 (Utzon pozvánku nedostal). „Lidský duch musí někdy nabrat křídla nebo plachty a vytvořit něco, co není jen účelové nebo všední,“ prohlásila při té příležitosti královna Alžběta II., která činnost opery osobně zahájila.
Už v září se zde jako první operní kus hrála opera Vojna a mír, kterou Sergej Prokofjev složil na motivy románu Lva Tolstého. Za prvního vystupujícího ovšem opera označuje amerického basbarytonistu Paula Robesona, neboť v roce 1960 z lešení zazpíval stavebním dělníkům. Zatímco obědvali, poslouchali píseň Ol' Man River z muzikálu Loď komediantů.
Od té doby vystoupila v opeře v Sydney řada zvučných uměleckých jmen nejen z oblasti operní hudby. Leonard Bernstein tu dirigoval koncert Newyorského filharmonického orchestru, Luciano Pavarotti zpíval na benefičním galakoncertu a Michael Jackson zde obdržel cenu společnosti Sony Music a jednu tunu vážící sochu, která ho vítala z voru na hladině zátoky.
Operou zněla i česká hudba, ať už to byla Smetanova Prodaná nevěsta, Dvořákova Rusalka, či několik oper Leoše Janáčka. Jeho Sinfoniettu tu choreograficky ztvárnil choreograf českého původu Jiří Kylián.
V sydneyské opeře „účinkoval“ i třeba Arnold Schwarzenegger, když vyhrál svůj poslední titul Mr. Olympia v soutěži kulturistů, která se zde konala. K (ne pro všechny milému) překvapení vstoupil do soutěže na poslední chvíli, aby využil formu z přípravy na natáčení filmu Barbar Conan. Jeho kontroverzní vítězství vzbudilo kritické reakce od konkurentů a částečně i od diváků, kteří při vyhlašování výsledků bučeli.
Jedenáct milionů lidí ročně
Dnes komplex sestává z pěti samostatných prostor: koncertní síně, vlastní opery, dramatického divadla, činohry a ze studia určeného převážně pro experimentální tvorbu. Největší z těchto prostor je koncertní síň s 2679 místy. K pohonu klimatizace i topení v budovách se využívá mořská voda přímo z přístavu.
Ke kuriózním vylepšením patřila síť, která byla v osmdesátých letech zavěšena nad jedno z orchestřišť po incidentu během inscenace opery Boris Godunov. Na scéně tehdy totiž vystupovala živá kuřata a jeden z kurů sletěl z jeviště na violoncellistu.
Památku světového kulturního dědictví UNESCO ročně navštíví necelých jedenáct milionů lidí. Jen k půlstoletému výročí očekává opera 37 tisíc návštěvníků na bezplatných prohlídkách. Půjde o první den otevřených dveří po osmi letech. V den výročí navíc budovu ozáří světelná show.
