Před sto třiceti lety byla otevřena Městská knihovna v Praze, tehdy první veřejná knihovna v hlavním městě. Oproti jiným obcím si Praha dala docela načas. Dnes má v policích a depozitářích uloženo více než 1,7 milionů nejen knih, začínala s třemi tisíci svazky.
Přes 1,7 milionu položek v soupisu pražské knihovny zahrnuje vedle tištěných a elektronických knih také audio i video nosiče s hudbou a mluveným slovem, časopisy, noviny, mapy, deskové hry, noty, scénáře, divadelní hry, grafiky a reprodukce výtvarných děl.
Když 1. července 1891 otevírala, měli čtenáři přístup k 3370 svazkům. Třeba k sérii vlastivědných knížek o Čechách nebo povídce Ilséa, princezna Tripolisská. Významné literární dílo secese napsal francouzský dramatik Robert de Flers, litografiemi ho ve francouzském i českém vydání doplnil Alfons Mucha. Ten také navrhl kostýmy a dekorace pro divadelní hru Edmonda Rostanda, autora Cyrana, která se stala inspirací k povídce. Každý list knihy je svébytným uměleckým dílem. „Mezi první knihy, které byly zakoupeny v roce 1891, patří básně Svatopluka Čecha, byl v té době velice oblíbený,“ prozradila Jana Kozáková z oddělení vzácných tisků.
Opožděná Praha
První veřejná knihovna v Praze nevznikla ve vzduchoprázdnu. Navázala na činnost spolkových knihoven, které fungovaly už od druhé poloviny devatenáctého století. „Dá se říci, že Praha byla v tomto směru poněkud opožděná,“ přiznává současný ředitel instituce Tomáš Řehák. „Třeba Smíchov, který byl tehdy samostatným městem, měl veřejnou městskou knihovnu o třicet let dřív než Praha. Tehdy už celá řada spolků naléhala na Prahu, aby zřídila veřejnou městskou knihovnu.“
Pro knihy si čtenáři zpočátku chodili do budovy bývalé svatováclavské věznice Na Zderaze, až v druhé polovině dvacátých let byla postavena současná budova. Zafinancovala ji Pražská městská pojišťovna jako „dárek“ k desátému výročí vzniku Československa. V mladém státě šlo o první stavbu, která vznikla s účelem zřídit v ní knihovnu. Návrh architekta Františka Roitha rovnou počítal i s prostorem pro výstavy, koncerty nebo osvětovou činnost.
Praktický básník
Ještě předtím, na přelomu století, knihovnu vedl básník Antonín Sova. „Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl nad potoky večer,“ básnil v té době Sova poeta. Sova ředitel začal budovat katalogový systém. Katalogizační lístky psané jeho rukou má knihovna uschované.
Založil také prvních šest poboček (v současnosti jich je čtyřiačtyřicet). „V roce 1905 se stala první pobočkou knihovna na Hradčanech. Mimochodem na stejném místě je dodnes. Nejvíce se ale knihovna rozrostla v roce 1922, kdy se připojily části takzvané Velké Prahy, třeba i zmíněná smíchovská knihovna,“ doplňuje Řehák.
Knihy do stoupy, bibliobus k wehrmachtu
Smutnější kapitolu zapsaly do dějin knihovny totality dvacátého století. Za nacistické okupace skončilo několik pracovníků ve vězení, jeden z nich – Svatopluk Novák – se po válce už nevrátil. Účastník protinacistického odboje se svou manželkou vydával komunistický tisk. Po zadržení musel nejprve snést mučení na Pankráci, posléze vězení v německém Bautzenu. Proti rozsudku smrti se odmítl odvolat, popraven byl v červnu 1944. Místo jeho pohřbení není známo.
„Na jaře 1939 dostala knihovna první bibliobus, tedy pojízdnou pobočku. Jezdil necelý rok, než ho zabavil wehrmacht pro potřeby armády,“ dokresluje tehdejší dobu Tomáš Řehák. Samozřejmé byly v nových poměrech zásahy do knihovnických fondů.
Některé tituly dostaly nálepku libri prohibiti a měly být ničeny. „Řadu se jich ale knihovníkům podařilo i schovat,“ upozorňuje Řehák. „Smutné je, že velmi podobná situace nastává po roce 1948, zase se další autoři ocitají na indexu a vznikají nové seznamy zakázaných knih.“
Počítačový ‚drajf‘
Rok 1989 naopak přinesl větší svobodu pro knihovnické fondy, v důsledku restitucí a dalších majetkových změn ale knihovna přišla o některá místa, kde fungovaly pobočky. „Ale otevřela se nám cesta k elektronizaci, digitalizaci, k počítačům. A to byl asi největší ‚drajf ‘, který poznamenal služby knihovny, a to nepřestává,“ říká ředitel. Počítače, a to v centrální evidenci a při katalogizaci, se začaly v knihovně využívat ale už v roce 1982.
- Krátce před první světovou válkou bylo v Čechách a na Moravě 4451 všeobecně přístupných knihoven ve 3243 obcích, snadný přístup k literatuře tedy měli obyvatelé asi dvou pětin obcí. Jejich rozložení však bylo nerovnoměrné.
- Podle sčítání, provedeného v roce 1920, sice počet knihoven oproti předválečnému stavu klesl téměř o polovinu na 2885, po pěti letech již disponovalo Československo hustou sítí více než 10 tisíc knihoven, a to jak těch oficiálně označovaných za československé, tak menšinových, zejména německých a na Slovensku maďarských.
- O nárůst se postaral zákon o veřejných knihovnách obecních, který v přístupu k budování a spravování knihovní sítě vycházel z anglosaského a skandinávského modelu. Revoluční národní shromáždění ho přijalo 22. července 1919. „Na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány buďte politickými obcemi veřejné knihovny s četbou vzdělávací naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu,“ stálo v prvním paragrafu.
- Prvorepublikový knihovní zákon platil 40 let, až na menší změny přežil i únor 1948. Teprve v létě 1959 nahradila norma o jednotné soustavě knihoven, vycházející z principu centrálního řízení všech oblastí života, jež v knihovnách viděla důležitého „činitele socialistické výchovy“. Socialistický zákon pak platil ještě déle než ten z roku 1919, zcela nová norma jej nahradila teprve od ledna roku 2002. Oběma československému i českému zákonu o knihovnách je společná podpora knihovní sítě.
- V roce 2013 vyplynulo z průzkumu, do nějž se zapojilo sedmnáct zemí, že Česká republika má nejhustší síť veřejných knihoven v celé Evropské unii. Na 10 tisíc obyvatel v ČR připadalo 5,1 knihovny, průměr EU byl 1,3 knihovny na 10 000 obyvatel.
- O tři roky později dokonce The New York Times s odkazem na průzkum Nadace Billa a Melindy Gatesových otiskl, že Česká republika má nejhustší síť knihoven na světě.
- Podle údajů NIPOS (Národní informační a poradesnké středisko pro kulturu) vyplývá, že v roce 2020 fungovalo v Česku 5296 veřejných knihoven (pro srovnání: v roce 1995 jich bylo o téměř tisíc víc).
