Kompaktní disky neboli CD kdysi znamenaly revoluci v poslechu hudby, v současnosti to ale nemají lehké. Z trhu je stále více vytlačuje hudba prodávaná přes internet, zatímco náročnější milovníci se vrací k vinylovým deskám. Na trhu s fyzickými nosiči si nicméně „cédéčka“ nadále udržují dominantní pozici, a to i navzdory tomu, že první stříbřitý kotouč s hudbou byl vyroben už před čtyřmi dekádami: 17. srpna 1982.
S vývojem nové generace hudebních nosičů, které měly nahradit klasické gramofonové desky, magnetofonové pásky či kazety, začaly společnosti Sony a Philips v 70. letech minulého století. Pokusy s digitálním záznamem na optických discích prováděly obě firmy nejprve odděleně. Teprve v roce 1979 se rozhodly pro společný postup, aby tak zvýšily šanci na prosazení nového standartu.
Výsledkem japonsko-nizozemské spolupráce byl dokument nazvaný Red Book (Červená kniha). Jde o jakousi „bibli kompaktního disku“, která specifikuje všechny základní parametry cédéček, včetně jejich fyzických rozměrů, použité vzorkovací frekvence či maximální hrací doby. Mimochodem, hrací doba disků byla původně stanovena na jednu hodinu. Posléze ale byla prodloužena na 75 minut, údajně proto, aby se na disk vešel záznam kompletní Beethovenovy Deváté symfonie.
Výroba prvních kompaktů byla zahájena v létě 1982. Z lisovací linky hudební společnosti Polygram v německém Langenhagenu tehdy začalo sjíždět album The Visitors populární švédské skupiny ABBA. Do zahájení prodeje kompaktních disků o čtvrt roku později už měl katalog nahrávek dostupných na CD zhruba sto padesát položek, převážně z oblasti klasické hudby.
Od listopadu 1982 do března následujícího roku se kompakty prodávaly pouze v Japonsku, které je technickým novinkám tradičně nakloněno. Teprve pak přišel na řadu evropský a americký trh, kde však nové médium přes své nesporné výhody zpočátku narazilo na nezájem. Důvodů bylo více, ale tím hlavním byla vysoká cena přehrávačů.
Prototyp přehrávače nového typu digitálního média představilo Sony na podzim 1981, na pulty obchodů se první přehrávače dostaly ve značně pozměněné podobě v říjnu 1982. Nesly označení Sony CDP-101 a zpočátku byly dostupné výhradně v zemi vycházejícího slunce.
Do Československa dorazilo CD před revolucí
V tehdejším Československu byla masová výroba cédéček zahájena v červenci 1989 v Gramofonových závodech Supraphonu v Loděnicích u Berouna, a to jako v první zemi ze států RVHP. Slavnosti se tehdy zúčastnil i generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, jehož projev „totálně od věci“ podle pamětníků už předznamenával blížící se pád komunistického režimu.
Již v roce 1986 ale vydal Supraphon svůj první kompaktní disk – Smetanovu Mou vlast nahranou Českou filharmonií. Supraphon tehdy CD vyráběl ve Švýcarsku.
Pohodlněji a bez ztráty kvality
Cédéčka to zpočátku neměla snadné ani u velkých hudebních vydavatelství, která se obávala, že jim novinka nabourá zavedený trh s vinylovými deskami. Zákazníci navíc malé disky podvědomě vnímali zpočátku jako něco méně hodnotného než velké gramofonové desky.
Přes počáteční slabé výsledky se prodej CD v polovině 80. let přeci jenom rozběhl. Posluchači nakonec začali oceňovat fakt, že oproti vinylovým gramofonovým deskám byl kompaktní disk podstatně menší a snadněji se s ním manipulovalo. Na rozdíl od desek se při přehrávání neopotřebovával, a záznam tak neztrácel na kvalitě. Novinkou také byla možnost začít přehrávat konkrétní vybranou skladbu a reprodukci kdykoli přerušit a pokračovat skladbou jinou. U klasických desek to také šlo, ale ručně a často se deska poškrábala.
Jestliže v roce 1982 vyprodukovala jediná tehdy existující továrna 400 tisíc kusů kompaktních disků, o čtyři roky později se jich už po celém světě vyrobilo na 25 milionů. Podobnou rychlostí rostl i počet prodaných přehrávačů, jejichž cenu se v důsledku masové výroby podařilo snížit na přijatelnou úroveň.
Cédéčko tak ve druhé polovině 80. let porazilo jak vylepšenou verzi klasických desek, označovanou jako CX, tak konkurenční systém Mini Disk německé firmy Telefunken. Šlo o zmenšenou vinylovou desku s digitálním záznamem, k jehož snímání sloužila jehla jako u gramofonů.
Táta DVD, děda Blu-raye
CD se stalo katalyzátorem dalších inovací v digitální zábavě, vydláždilo cestu k nástupu DVD a technologie Blu-ray. V současné době sice nemá tento nosič stále konkurenci, sílí ale fenomén stahování hudby z internetu a stále populárnějším je také formát MP3, který umí několikanásobně zmenšit velikost hudebního souboru. Pro hudební znalce je však kvalita poslechu z klasických desek či CD dosud nepřekonatelná.
Na rozdíl od magnetofonových kazet byla dlouho jednou z mála velkých nevýhod kompaktních disků nemožnost pořídit si jejich kopii. Situace se změnila v roce 1991, kdy se na trhu objevila první zapisovatelná cédéčka (CD-R). O šest let později si zákazníci mohli koupit vylepšenou verzi CD-RW, která umožňovala uložený záznam opakovaně mazat a nahrazovat novým. Takzvané vypalování změnilo hudební trh a vzhledem k vysokým cenám originálních CD se stalo masovou záležitostí.
